O drahém kameni v klenečské hospodě

Město Klenec leží na Chodsku, na silnici, která vede do Bavor. Býval jednou z chodských vesnic, r. 1690 povýšen na městys, r. 1853 na město. Klenečští udržovali po staletí pověst, že u nich v okolí ve skalách je bohatství veliké, že je tam v hornině zlato potroušeno a drahé kamení skryto. Tomu nasvědčovaly nálezy křišťálů i ametystů při lámání skal. Ale nezbohatl z takových nálezů nikdo. Jen jednomu prý se povedlo, a to byl klenečský hospodský. Na té jeho hospodě bývala také stanice pošty, která tamtudy měla cestu z Prahy do Bavor, a také mýto tam vybíráno.

Pošta zavedená u nás v první polovině XVI. století sloužila původně jen účelům státním, později také dopravě dopisů soukromých. Za Rudolfa II. započato s dopravou osob poštovními vozy. Tehda jednou přijela pošta od Bavor do Klenče, a když u hospody zastavila, vylezl z vozu cizinec, aby si odpočinul a posilnil se, než pošta pojede dál. Byl to měšťan z Augšpurku, který jel do Prahy, ke dvoru císaře Rudolfa. Zlatník to byl a klenotník, povolán byl k císaři, aby od něho zakázku přijal na práce ze zlata a drahých kamenů, jaké tento panovník pro svou klenotnici dával zhotovovati. Vchází ten cizinec do průjezdu hospody, když tu zrovna děvečka na lavici klade plátěný pytlík s čerstvým tvarohem, na pytlík prkénko dává a zatěžuje je kulatým kamenem, aby se voda z tvarohu vytlačila. Cizinec všiml si kamene na prkénku, zastavil se a zkoumavě jej prohlíží. Potom se obrátí na hospodského a povídá:

„Koupím ten kámen. Hodí se mi na něco zrovna takovýhle. A sem může tvoje děvečka jiný položit. Pět dukátů ti za něj dám.“

Hospodský, jak slyšel, že dává cizinec pět dukátů za nevzhledný kámen, kterým prkénko zatěžovali, zbystřil sluch. Byl on liška podšitá a pochopil, že to není jen tak, že s tím kamenem něco je. A povídá cizinci, že ho prodat nechce, že si ho ponechá. Cizinec přidával, už i sto dukátů nabídl, ale hospodský teprve byl přesvědčen, že má nějakou tuze vzácnou věc, a prohlásil, že kamene za nic neprodá. A tak ten cizí klenotník odejel z Klence s nepořízenou. Potom, když pošta odjela, hospodský šel na dvůr, našel tam jiný kámen dost těžký, zavolal děvečku, aby ho opláchla a vyměnila za ten na prkýnku.

Potom vzal ten vzácný kámen, sám ho dobře omyl a uložil doma do truhly. Myslel si, až zanedlouho pojede do Plzně, kam občas jezdíval, že vezme kámen s sebou a zeptá se tam, co by s ním bylo, že má takovou cenu. Hádal najisto, že stojí za víc, než co dával klenotník.

Ale neuplynul ani týden, dříve ještě, než se hospodský vypravil do Plzně, jednoho dne zastaví u klenečské hospody jezdec, skočí s koně a shání se po hospodském, A když ho uhlídal, psaní z kabely vytáhl a podává mu je. Bylo z císařské kanceláře a stálo v něm, aby hospodský nemeškal a s tím kamenem nejbližší poštou do Prahy přijel, u císařského dvora se hlásil.

„Když je to takové,“ povídá hospodský tomu císařskému kurýrovi, „nebudu já meškat a vypravím se na cestu sám. Na poštu čekat nechci. Zapřáhnu zejtra ráno do vozíku a pojedu. Vy tu pěkně zůstaňte přes noc a ráno pojedete se mnou zároveň, abych měl průvod bezpečný. Tak to bude nejlíp.“ A tak také bylo. Ráno hospodský dal ten kámen do pytle, na dně vozíku uložil a vyjel z domu. Kurýr na koni klusal vedle něho. Cesta jim pěkně uběhla a dostali se šťastně do Prahy na hrad. Tam kurýr zavedl hospodského do císařské kanceláře, a tamodtud, jak měli poručeno, poslali ho s kamenem k císaři k audienci. U císaře byl ten klenotník, který v Klenči chtěl kámen od hospodského koupit. Ten vzal teď kámen a ukazoval jej císaři, něco spolu mluvili po latinsku.

Potom se císař obrátil na hospodského a ptal se, prodáli mu ten kámen. Hospodský, toť se ví, že přisvědčil. A máli prý za něj dost pět tisíc dukátů, povídá císař. Hospodskému se ani ve snu nezdálo o takových penězích za kámen, kterým pytlík s tvarohem zatěžovali. Přitakal, a císař řekl, že v císařské pokladně ty peníze hospodskému vyplatí. Potom pověděl, že ten kámen je nejkrásnější křišťál, jaký kdy viděl. Ale ještě nebylo dost. Hospodský dostal listinu, že celý výnos klenečského mýta patří na všechny časy jemu, že nemusí nic odvádět. A tak se vrátil hospodský do Klenče jako bohatý člověk, a všude se chlubil, že mluvil s císařem.

Císař Rudolf dal prý si z toho kamene vybrousit překrásný křišťálový pohár a choval jej jako velikou vzácnost ve své klenotnici.