Říčka Trotinka a svatý Prokop

„Proč, babičko, musíme pořád obcházet ty zátočiny? To nemůže ta Trotinka téct přímo?“ Tak se kdysi tázali nejeden vnuk či vnučka. Vlastně až do počátku druhé poloviny dvacátého století, kdy lidé Trotinku v místech, kde se již chystá spojit s Labem, zbavili jejích přirozených a krásných meandrů, napřímili ji a spoutali kamennými břehy. Zda udělali dobře, o tom se názory dodnes velice různí. Každopádně však dnes již babičky nemohou vyprávět onu pověst, kterou před dobrým stoletím vyprávěla v zátočině ještě nespoutané říčky jedna sendražická babička svému vnukovi. Přesto si ji poslechněte pozorně i dnes. Když se vnuk i babička pohodlně usadili na brčálově zelené trávě vedle voňavých a hustých polštářů pomněnek, stařenka se potichu dala do vyprávění.

„To bylo před mnoha sty lety, snad prý až někdy v jedenáctém století. To u nás žil muž jménem Prokop. I to jeho jméno právě jemu opravdu sedělo. Vždyť Prokop znamenalo a stále znamená pohotový, či připravený k boji. Ne, nebyl vojákem, ale kde mohl, tam bojoval se zlem. Za největší zlo považoval lenost a tak chodil po naší zemi a učil lidi pracovat. To ale neviděl rád ďábel. Když totiž lidé pracovali, neměli tolik času na lumpárny. A tak ďáblík, aby si ulehčil práci - on si to alespoň myslel, že si ji ulehčí - začal pokoušet rovnou Prokopa. Stačí přece, když přestane pracovat sám Prokop. Ostatní již nebudou mít svůj vzor, přestanou myslet na práci a začnou dělat lotroviny. Ďáblík si už radostí mnul ruce, jak to všechno chytře vymyslel, a ďábelsky se přitom pochechtával.

Jenže, všichni dobře víme, že nejlépe se směje ten, kdo se směje naposled. Prokop hned věděl, odkud že to jeho pokoušení k lenosti pochází. Proto si až někde u Račic obstaral ten největší a nejtěžší hák, jaký tamější rolníci měli k orání těžké půdy. A pak už jen čekal. A ne dlouho. Čert se objevil hned za svítání. Jakmile se přiblížil, Prokop rychle milého čerta polapil a ačkoli se ďáblík vzpíral seč mohl, Prokop nepovolil. K lidem byl Prokop vlídný, k těm nejchudším i štědrý, ale se svým pokušitelem neznal slitování. „Podívej se, ďáble, co je tady všude kolem vody. Zapřáhnu si tě a vyoráš tady krásnou říčku, která tu přebytečnou vodu odvede.“ A jak řekl, tak i učinil.

Ďáblík se v postroji kroutil, vzpíral, oči v sloup obracel, kopytem se zarýval do mokré půdy až po chlupaté koleno. Kdepak, vůbec se mu nechtělo pracovat. Ale, co naplat, nechtěl, leč musel. Prokop nepovolil.

„Vím, že ti práce nikdy nevoněla, i ostatní jsi od ní odvracel, tak teď pro lidi udělej konečně i něco užitečného,“ prohlásil Prokop a popohnal ďáblíka bičem. Jankovitý čert zaúpěl, dlouhým ocasem vztekle sešvihal vzduch za svými zády, ale přece jen se dal do pohybu. Jenže brázda, která se za těmi dvěma začala objevovat, nebyla rovná. Čert se vzpíral. Otáčel se. Tu uskočil vpravo a hned na to zase doleva. Snažil se zbavit postroje všemi způsoby. Prokop měl co dělat, aby čerta jakžtakž udržel směrem k Labi.

A tak ti dva vyorali řečiště Trotinky dokonale klikaté a tím i mnohem, mnohem delší, než si původně Prokop přál. U Labe Prokop čerta pustil a ten se již nikdy na místa, kde musel pracovat, nevrátil.

Při jarním tání se Trotinka často vylévala na okolní luka a vytvářela rozlehlou vodní plochu, jež sahala mnohdy od Račic až ku Trotině.

A Prokop, protože pomáhal lidem všude, kam přišel, byl také všude oblíben. Ještě mnohokrát prý, na různých místech, opět zapřáhl pokušitele čerta do postroje, a tak snad každá druhá říčka, která se v Čechách vine krajinou ladnými zátočinami, vznikla podle legend přičiněním Prokopovým. Nejen naše Trotinka.

Když Prokop vykonal spoustu užitečné práce pro lidi, zatoužil po klidu a zbožném rozjímání. Proto se uchýlil do lesní samoty. Zalíbilo se mu poblíž řeky Sázavy. Ale ani při onom tichém rozjímání nezahálel. Založil klášter, který nazval Sázavským, a řídil ho podle hesla -Modli se a pracuj! A tak se později nikdo nedivil, a nikdo ani neprotestoval, když byl Prokop prohlášen za dalšího českého světce.“

Babička skončila s vyprávěním a nastalo ticho rušené jen šploucháním vlnek skákajících po ohlazených kamenech. A do nastalého ticha můžeme my dnes říci, že ty zátočiny s břehy porostlými vrbami a olšemi a houpavé mokřady s rákosím a orobinci v okolí nebyly jen krásné, ale i užitečné. Vždyť mnohdy zabránily odnosu půdy i velkým, ničivým povodním.