O závisti v jaroměřském klášteře

Závist je ošklivá vlastnost, lakomství ještě horší. Když se ty dvě spoji dohromady a přidá chamtivost, stane se s člověkem něco, co má s lidstvím málo společného. Poslyšte, co o tom vypráví náš příběh. V dobách panování císaře Karla IV. stál v Jaroměři klášter. Co se bohatství a významu týče, málokterý jej v Čechách, snad mimo Opatovický klášter, převyšoval. Dostávalo se mu mnoha bohatých darů a odkazů od členů nejvyšších rodů, kteří se sem uchylovali před světem, či si zde nechávali vypravit pohřeb. Měšťané jaroměřští nežili s řeholníky vždy v dobré shodě.

Jak by také mohli. Kde panuje závist, nemůže být přátelství. Stávalo se mnohým, že klášteru nepřáli bohatství ani darů a hleděli se všelijakým způsobem na něm přiživit. I stalo se jednou, že dva z nich byli farářem, členem konventu, obžalováni, že si osobují zádušní důchody patřící kostelu. Byli obesláni k obhajobě do Prahy před arcibiskupa. Strach je špatný rádce, zmate myšlenky a vyvolá nepěkné činy. Ti dva nemeškali, uradili se a cestou do Prahy si na svého žalobce faráře počkali, zabili ho a zakopali při jedné skále, domnívajíce se, že kde není žalobce, nemůže být ani soudce. V Praze ho pak nařkli ze lži a pomluv. Tvrdili, že pro nedostatek důkazů se k soudu s nimi nedostaví. Vražda vyšla najevo po několika dnech, když mrtvé tělo náhodně objevil jeden pastýř se svým psem.

Protože u mrtvoly bylo nalezeno vše, co si farář vzal na cestu, byl okamžitě poznán. Podezření padlo na oba měšťany a vyšetřováním stále sílilo. Arcibiskup celou záležitost předestřel před císaře Karla k rozhodnutí. Říká se, že císař Karel IV, dbal velice o spravedlnost ve své zemi. Když nastal velikonoční týden, ujímal se sám osobně soudu a rozsuzoval spory chudých lidí, odstraňoval křivdy na vdovách a sirotcích a snažil se vracet právu jeho místo. A činil tak i jindy, nejen o velikonočním týdnu. A bylo dobře, že císař myslil na spravedlnost v době, kdy boháči si právo u soudu kupovali a kdy meč nebo dýka často zastupovaly pravdu. Karel povolal oba zpět do Prahy k soudu i obhajobě.

Samozřejmě nic nepřiznali, protože kdo se jednou dá na špatnou cestu, pravou těžko hledá. I byli tedy postoupeni útrpnému právu, jak bylo tehdy zvykem. Ač nabízeli pět tisíc hřiven katovi a pacholkům za pomoc při útěku, nikoho se jim podplatit nepodařilo. Když se posléze na mučení přiznali, pokoušeli se vyplatit i před samotným císařem Karlem, aby nebyli potrestáni na hrdle. Teprve strach před smrtí v nich probudil lítost, i když jim už nebyla nic platná. Byli po právu odsouzeni, císař Karel je poručil po Praze smýkat koňmi, posléze setnout hlavy a jejich statky přiřkl poškozenému klášteru. Tak se stalo, že chtivost cizích statků jim přivodila nejen ztrátu jejich majetku, ale i toho nejcennějšího – života.