O nalezených penězích v lese pod pařezem

V Hradečné žil kdysi chudý tkadlec, který bydlel v podruží u lakotného hospodáře. Když jednoho rána dobýval v lese pařezy, nalezl pod jedním z nich hrnec dvouušník plničký peněz. Celý šťastný svěřil se s tím nálezem své ženě, ale prosil ji, aby se neunáhlila a probůh o tom nikomu nepověděla. Sotva však se druhého dne znovu vydal do lesa, žena neodolala, hned běžela za hospodyní a všechno jí řekla. Od hospodyně tu novinu zvěděl i hospodář, ten nemeškal a zhurta na podruha udeřil, aby mu z pokladu polovici vydal dobrovolně. Jestli ne, že vše oznámí právu, že nález právem náleží tomu, kdo je majitelem půdy, v níž poklad byl uchován. Než podruh se nedal, namítal, že právě vykopáním pařezu byl poklad nalezen, jinak by zůstal v zemi a nikdo by z něho neměl užitek. Hospodář tedy podruha zažaloval a pohnal k právu. To ale rozhodlo: „Komu patří pařez, tomu patří i jeho kořeny v zemi, tedy i to, co leželo v zemi mezi kořeny.“ Lakomec hospodář, když se pokladu nemohl zmocnit násilím ani lstí, přemýšlel o jiném, ještě chytráčtějším způsobu, jak dosáhnout cíle – vymámit z chuďasa ty peníze výhrůžkami a strachem. Došel do města, od řezníka koupil kravskou kůži i s rohama a doma se do ní od ženy dal zašít. O půlnoci pak šel k podruhově příbytku, zaklepal na okno a na otázku, kdo že to tluče, bručivě odpověděl: „Já jsem čert, hned mi vydej peníze, které jsi mi ukradl pod pařezem! Já si je tam schoval a teď si jdu pro ně. Nevrátíš-li je po dobrém, běda ti, roztrhám tě i s tvou ženou na kusy a vaše duše odnesu do pekla.“ Rozespalý tkadlec a jeho žena spatřili venku tmavou postavu s rohama a tak se vylekali, že bez meškání peníze vydali a plni strachu zalezli do peřin až po uši. Lakomec se hned vrátil domů a pravil ženě: „Už hrnec s penězi nesu. Honem párej!“ Žena vezme nůž a řeže šev. „Sakra, párej, pravím, a neřež – bolí to!“ vzkřikl muž. Žena na to: „Párej a neřež, křičíš, ale ona ta kůže je přirostlá – pro umučení boží! Vidíš, kam tě tvé lakomství přivedlo! Co si jen počneme, můj Ježíši Kriste?“ hořekovala. Konečně nechala bolestného párání, chvíli přemýšlela a potom jí napadlo: „Počkej, už to mám! Zajdu k černokněžníkovi na Oskavu a poprosím ho o radu. Ty zůstaneš doma, jen nikomu neotvírej, dokud se nevrátím,“ napomínala ztrestaného lakotu a potichu vyšla do tmy, aby ji nikdo nespatřil. Na Oskavě od černokněžníka však dostala jedinou radu: Vrať vymámené peníze komu patří, jinak muži není rady, není pomoci. A učiň tak rychle, jinak se věc proklube a lidé ti muže ubijí!“ Žena se tedy vrátila domů, popadla hrnec s penězi, zanesla ho k podruhovi a jakoby nic řekla: „Našla jsem ten hrnec v sadu, snad vám ho někdo neukradl?“ A když jí rozradostněný chuďas vyprávěl noční příhodu, hospodyně se jen podivila: „Vidíte, lidičky, ani čert nebere věci, které mu nepatří,“ a odešla. Doma se znovu dala do páračky a šlo to tentokrát bez bolesti. V obou domácnostech zavládla spokojenost. Ale byl-li lakotný hospodář ze svého sobectví skutečně a natrvalo vyléčen, o tom už pověst nevypravuje.