Jak čert pomohl dřevorubci

Ve Voděradech se domorodci vesměs živili těžbou a zpracováním dřeva. Dneska je to legrace, motorové pily, traktory a spousta další techniky. Jenomže zkuste porazit stoleté dubisko pilou kaprovkou, zbavit ho pomocí sekery větví a ještě odtáhnout někam do údoli! A to ještě dřevorubcum komplikovali život čerti, kteří sídlili nad meandry Jevanského potoka.

Nikdo dnes netuší jak se tehdy potoku říkalo, ale po čertech můžeme najít spoustu stop. Třeba díry ve skalách, kde původně bydleli, nebo trosky mlýna a flokárny. Na jejich místech stávaly původně čertovské hrádky. Každý ví, že dáblíci trvale sídlili v neznámém a tajemném podzemí. Na povrchu se zdržovali jen krátkodobě, šlo o něco jako přechodné bydliště možná o víkendové chaty.

Dřevorubec Bezouška měl již své zvyky. Bylo mu přes padesát let a zimomřivost zaháněl o přestávkách mezi prací u ohníčku co si rozdělával ze suchých větví již dříve pokácených stromů. Pravidelně den co den oheň udržoval celé dlouhé hodiny, které v lese trávil. To ale vadilo čertům. Měli totiž od pekelných ohňů prohřáté kožichy a bylo jim na zemi stále horko. A nějaký dřevorubec si bude ještě rozdělávat ohníčky. Leccos Bezouškovi naznačovali, občas na něho vybafli zpoza pařezu, někdy i z koruny stromu. Jenomže ten jejich výstrahy bud nevnímal nebo ignoroval. A co víc, občas v plamenech opékal k obědu kousek zvěřiny. Čertům nevadilo, že upytlačené, ale přímo je rozčilovalo, jak voněla.

Pekelníky brzy opustila trpělivost a usoudili, že se musí s lesním mužikem nějak srovnat. A tak vždy, když od ohně odešel, přiběhli a ohniště zasypali hlinou. Bezouškovi to pochopitelně brzy začalo vadit.

Jednak mu byla zima a hlavně, kde opékat tu zvěřinu? Nebo si ohřát přinesený oběd.

A že mu doma přáli, nosil samé dobroty. Nejčastěji knedlíky a zelí, někdy i vařené brambory smíchané s kousky knedlíků, dobře omaštěné tehdy ještě poctivým sádlem. A ted' věčně uhašený oheň! Jednou takhle k večeru se věnoval oblíbené dřevorubecké zábavě. Poblíž překrásného exempláře posázavského smrku, jednoho z mála mezi bučinami rostoucího, se fackoval s medvědem. Hra ho vlastně nudila, protože jako obyčejně vyhrál. Medvěd prchající s hanbou z bojiště šlápl prackou do jedné z děr, kde pekelníci občas přebývali. A pochopitelně jednomu šlápl na ocas. Ten, celý vzteklý, z nory vyletěl, ale kde již byl medvěd. Ďábel viděl na pasece jenom dřevorubce, ale protože byl uznalý a respektoval nebojácné lidi, nabídl smír.

"Hele, zemský červe, pojd' se domluvit. Mně je horko od tvého ohně a tak ti ho zasypávám hlínou. No a ty máš zase studené obědy. Jsi taky první, kdo za tři sta jedenáct let mého žití způsobil, že mi medvěd šlápl na ocas. Když ti ukážu, co bys mohl s tím zasypaným ohněm dělat užitečného, přestaneš mi to tu přetápět?" rozpovídal se skoro přátelsky.

Dřevorubci, ač statečnému, nebylo zrovna do smíchu. Nijak netoužil po delší debatě, ale čekal, co z pekelníkovy nabídky vzejde zajimavého. Čertisko se zachechtalo, uplivlo trochu sirného ohně a dalo se do díla:

"Tak koukej, když svůj ohýnek oplácáš hlínou, nebo ještě líp jílem a hezky utěsníš, na vršku udělej takový malinký otvor. Tím bude zvolna odcházet dým. A oheň mě nebude zbytečně hřát do kožichu a budeme spokojeni oba," domluvil a jako by se rozplynul v té mlze, co s večerem přicházela od potoka do údolí.

Bezouška neoplýval nadšením, ale bavte se s čertem. Docela naštvaně pokryl ohniště vlhkým jílem a znechucen odešel do své roubené chýšky na kraji vesnice. Ani druhý den se mu do práce moc nechtėlo, a tak na zlost pil chmelovinu u krčmáře Povejšila. Do lesa se trochu bál, ale co se dalo dělat. Třetího dne vzal sekeru a pilu a vyrazil do hvozdu. Na pasece, kde měl tu čertí debatu, se z hliněného kupku ještě trochu kouřilo. Rozkopl usušený povrch a objevil divné černé kousky dřeva. A jak foukl vítr, černé kousky se rozhořely a dávaly žár, o jakém se žádným smolným polenúm nesnilo.

Dřevorubec vše ješté několikrát zopakoval a s údivem zjistil, že mu čert prozradil technologický postup na výrobu toho, čemu dnes řikáme dřevěné uhlí. Přestal toho dne být dřevorubcem, stal se uhlířem. Časem pálení dřevěného uhlí nabylo takového rozsahu, že sám král musel přikázat pálit nejméně míli od sebe. Těm ohništím pokrytým jílem se začalo řikat milíře.

Třeba neuvěříte, ale je známo, že potomci rodu onoho prvního uhlíře stavěli v okolí Černých Voděrad milíře ještě koncem padesátých let minulého století. Oblíbené směsce bývalého dřevorubce, tedy knedliků a brambor, říkáme dnes uhlířina.