O Turkově rokli

Turci odedávna byli lid nepokojný, který ohrožoval země evropské na západ od jejich sídel ležící. Sultánové turečtí často vojensky vpadali do Uher, a císařům rakouským, k jejichž panství země uherské náležely, bylo sbírati vojska po vší říši, aby na Turky táhla, do země jejich je zahnala. Tak také r. 1594 mandátem císaře Rudolfa erbovní páni voláni byli do zbraně proti Turkům, lid zbrojný bylo jim postaviti, a sami měli také se svým lidem vyjeti pod ztrátou erbů.

Tehda žil ve městě Žebráce erbovní pán — jméno jeho se nezachovalo — šlechtic nestarý, a ten podle mandátu císařského na Turky se přichystal, s ozbrojenci svými do pole vyjel. V Uhřích bojováno se střídavým štěstím. Ten šlechtic ze Žebráka v šarvátce jedné daleko se odvážil proti nepříteli, obklopen byl náhle Turky, stržen s koně a zajat. Odvezen potom do země turecké, dostal se tam na statek paši nějakého, kde mu hrubou práci bylo konati s dělníky, a kde dobře byl hlídán, aby na útěk pomýšleti nemohl. Ale věděl ten šlechtic, že by bylo takové pomýšlení marné; jak by v té cizí zemi utíkati mohl nepoznán? Proto oddal se svému osudu a konal svou práci pilně. Také se s těmi, kdo s ním pracovali, po čase srozuměl, naučiv se něčemu z řeči turecké. A že byl laskavý a ochotný, oblíbili si jej dělníci nemálo. Dva z nich, starší lidé, jimž přikázáno bylo, aby jej střehli, měli jej obzvláště rádi, učili jej turecké řeči a vědouce, že je ze šlechtického rodu, v lecčems mu nadlehčovali.

A tak se stalo, že se ten zajatý svých strážců jednoho dne otázal, zda by jej nechali utéci. Spoléhal na to, že jej mají rádi a svěřil se jim, že má ve svém šatě nějaké dukáty zašité, ty jim chtěl dáti, pustíli jej na svobodu.

Starší z obou Turků přemýšlel chvíli a potom řekl svému soudruhu, aby s ním poodstoupil maličko, že se o něčem chce poraditi. Po malé chvíli ten starší Turek přistoupiv k pánovi, řekl: „Tys nám vypravoval, že tam ve své domovině na západě máš statek ve městě, že na něm dělníci tvoji pracují, ale že práce u vás tak těžká není jako zde. Už i nás to lopocení přemáhá, a rádi bychom mu unikli. Chcešli tedy, uprchneme s tebou, ty nás dovedeš do své země a my ti budeme na tvém statku sloužiti. Jen nám slib, že naše práce bude lehčí!“ Šlechtic se zaradoval a sliboval, dostanouli se šťastně do Cech, že on je oba na svém statku chce chovati až do smrti ne jako dělníky, ale jako své přátele. Smluvili se potom o útěku a vskutku také jedné tmavé a bouřlivé noci uprchli ze statku toho paši na koních a zamířili k hranicím země. Podařilo se jim; nežli na statku jejich útěk zpozorovali, byli uprchlíci dávno za horami, marno bylo je pronásledovati.

Dlouhá byla cesta do Čech a mnoho na ní zkusili. Dokud byli v turecké zemi, vyhýbali se lidem, pokud jen možno bylo, a když chtěli zásoby potravy doplnit, jeden z Turků sám se vydával k příbytkům lidským na nákup. Teprve, když přešli hranice turecké země, uvolnilo se jim. Ale přece ještě cesta leckdy byla obtížná, to nejvíce v močálech dunajských. I tu svízel však překonali, a když potom jednoho dne poznal šlechtic po řeči, že jsou mezi českým lidem, bylo vyhráno. Všude, kde se ti tři jezdci zastavili, podivovali se lidé šlechtici v šatech povetšelých, dvěma Turky provázenému. Ale ten netajil se už nikde pravdou a příběh svůj vypravoval. A tak se konečně dostali až do Žebráka.

Snadno pomysliti, jaká byla radost manželky toho šlechtice, když svého muže živého a zdravého spatřila. Byl, pravda, ještě hodně umořený z tureckého zajetí, a dlouhá cesta také mu dobrého vzezření nepřidala, ale z toho si choť jeho nic nedělala, jen když jej měla zase doma. Myslilať předtím, když žádných zpráv o něm neměla, že tam dole někde v boji zahynul.

Ty dva Turky, své osvoboditele, šlechtic potom v poctivosti u sebe choval jako své dobré přátele; mohli se zaměstnávati, jak chtěli, k práci jich nenutil. Oni také brzy v Žebráce zdomácněli, zvláště když tam po svém způsobu mohli žíti, zachovávati obyčeje a předpisy své víry. Neboť nezřekli se nikdy víry mohamedánské, boha svého Allaha vyznávali, modlíce se k němu na zem klekali s tváří k východu obrácenou, masa vepřového nepožívali, ani vína nepili podle přikázání náboženství Mohamedova.

A tak na šlechticově statku v Žebráce oba Turci poklidně žili ještě dlouhá leta. Když ten starší potom zemřel, nemohl býti pochován na hřbitově křesťanském, i vykopali mu hrob v lesnaté rokli za městem, kam on rád chodíval, jak si také před smrtí od šlechtice vyžádal.

Té rokli, kde pohana pochovali, od té doby jinak neříkali, než Turkova rokle. A tam i druhý Turek byl pochován, když zemřel po několika letech. Jméno té rokli pak zůstalo až dodnes.