Dobrý duch MUHU

Určitě to všichni znáte – Krkonoše mají svého Krakonoše, Orlické hory Rampušáka, Jeseníky Praděda. „Ale co Jizerské hory?“ ptáte se. Jen Jizerské hory dlouhou dobu nic, žádného ochránce, dobrého ducha. A to nikdá nedělá dobrotu mezi lidmi, kteří všelijakou nekalotu vymýšlejí a nedbají dobrého odvěkého zákonu věčné a moudré přírody.

A tak se jednoho dne sešli Krakonoš s Rampušákem a mudrovali, co udělat, aby i naše hory měly svého ochránce. Prohlédli si nejdřív kopce, louky a skály od Smrku po Oldřichovské sedlo a přes Černou Studnici až dolů k Jizeře, kde se do ní vlévá divoká Kamenice a dravý Žernovník. Pak se zastavili na dnešním Muchově, tehdy ještě kopci beze jména, a řekli si: „Tady je to pravé místo. Je odsud vidět široko daleko a dá se odtud vládnout nejen nad všemi kopci, lesy i lukami, ale i nad proradným lidským plemenem.“ Mladší Rampušák se svým starším druhem souhlasil, a tak Krakonoš mohl začít čarovat. Nejdříve se na okolní hory snesla mlha a pak vítr měnící se ve vichřici. Ta začala lomcovat skalami, viklany v horách se začaly kymácet a země se chvěla, jako by uvnitř tisíce obrů přehrabovaly své poklady. A pak se právě v místě, kde stáli oba tajemní vládci sousedních hor, náhle otevřela skála a byl vidět vchod do tajemné jeskyně. Když mlha klesla, spatřil Krakonoš s Rampušákem uprostřed podzemí průsvitnou postavu, jakoby spředenou z mlh táhnoucích se ve dnech podymy nad kamenickým údolím. Měla na sobě namodralý plášť s knoflíky z jizerského safíru, ve tváři vodové oči, ne nepodobné tůním na Čihadle nebo Knajpě. Voněla již z dálky jehličím a měla dlouhé prsty, podobné kořenům buků, které nevyvrátí ani ta největší vichřice.

Když se jimi duch dotkl země, cítil každý její sebemenší záchvěv, i když přicházel až od Bílého Potoka nebo Černické skály. Když si Krakonoš s Rampušákem prohlédli ducha, jehož stvořili, obrátil se Krakonoš k bytosti v namodralé jeskyni a pronesl několik prorockých vět: „Budeš dbát na to, aby lid v tvém kraji byl pracovitý a spravedlivý, aby chudým křivditi nedal a ve vzájemné lásce žil, nespravedlnost a panovačnost aby trestal a zemi řádně obdělával. A abys mohl zblízka pozorovat život lidí a zvířat, smíš na sebe brát nejrůznější podoby a v případě potřeby se můžeš učiniti i neviditelným.“

Krakonoš a Rampušák byli se svým dílem spokojeni a už se chtěli s novým druhem rozloučit a poslat ho do jeho zelené říše, když si Rampušák, dobrý duch Orlických hor, náhle vzpomněl: „Na něco jsme zapomněli!“ „Copak to je?“ zeptal se‘ Krakonoš. „Nevíme, jak mu budeme říkat ...“ „Máš pravdu, na to jsem opravdu zapomněl,“ přisvědčil Krakonoš. Byla už noc a odkudsi z Černostudničního hřebene začala houkat sova své táhlé muhúúú. ských hor. „Co kdybychom ho nazvali Muhu?“ napadlo vládce Krkonoš. A při tom už zůstalo.