Katův meč

Českokamenický mistr popravčí David Fischer si už dávno zvykl, že se mu lidé vyhýbají jako prašivému psu, poněvadž prý mu na rukou lpí krev a mrtvolný puch. A přece, když někdy v hospodě zasedl za vyhrazený stůl, u něhož směl pobýt jen ras, hrobník a lichvář, a pozvedl džbán, z kterého by se nikdo nenapil, i kdyby mu zlatem platili, bývalo mu hořko. Po mně lidé plijí a s mou ženou jednají hůř než s kdejakou poběhlicí, myslíval si, ale před pány, kteří člověka odsoudí, se po břiše plazí. Mne by ukamenovali, když svědomitě brousím meč, aby ťal jaksepatří a neprodloužil odsouzenci muka, mým pacholkům spílají, když chystají špalek, ale po spravedlnosti rozsudků se už neptají. A na popravy se ženou s vyplazeným jazykem, i s robátky, a nic jim nesmí ujít, šakalům... "Netrap se, ženo," říkával své družce, která si občas v koutku zaplakala, "nos hlavu zvysoka a neboj se lidem do očí dívat. Mně, žel, nic jiného nezbývá než do smrti posílat ty nešťastníky na onen svět, ale ať se před Pánembohem třesou ti, kteří je křivě žalují a nespravedlivě soudí..." Pravda, bylo mnoho těch, kteří se kata Fischera štítili a opovrhovali jím, celou jeho rodinou a i stavením, ale byli i takoví, kteří, byť potají, a jako by bůhvíco špatného prováděli, za ním chodili. Neboť David Fischer, českokamenický kat, uměl zhotovovat hojivé masti a vařit lektvary proti chorobám lidským i zvířecím a nikomu, kdo se za ním vypravil a poprosil ho, neodepřel pomoc, radu, ba ani peníz, jestliže se nebožák bez vlastní viny ocitl v úzkých.

Jednou přišla k Davidovi chudobná žena s hošíkem na ruce. "Matka se mi už sotva vleče, Davide," vyprávěla a úzkostně se rozhlížela po katovně, kam vkročila poprvé v životě, "na nohou se jí udělaly ošklivé boláky, nechtějí se zavřít a pořád mokvají - neměl bys pro ni něco ? Ale zaplatit nemám čím, odpusť..." "To víš, že tě s prázdnou nepustím," usmál se David, "přijď mi jenom povědět, jestli se to matce lepší..." A poodešel k veliké polici, kde měl v kamenných miskách a koflících různá koření a masti. "Zaplať ti to Pánbůh, Davide," zašeptala vděčně žena a kradí se ohlédla po popravčím meči, co visel na zdi. "Davide ! Podívej, co dělá !" zhrozila se a poděšeně ustupovala ke dveřím: meč na stěně se pomalu, hrozivě, ze strany na stranu kýval. "To není dobré znamení," poznamenal kat a zahleděl se na dítě, jež matka držela v náručí. "Tvému chlapci hrozí nebezpečí, že jednou bude tímto mečem sťat..." "To není pravda ! Jak můžeš něco takového říct ?" vykřikla zoufale matka. "Upokoj se, ženo," chlácholí ji Fischer, "vím, co je nutno učinit... Pojď ke mně..." S jektajícími zuby přistoupila žena k Davidovi a čekala, co udělá. Kat sáhl po meči, obnažil chlapečkovi krk a špičkou meče ho škrábl. Dítě se rozplakalo. "Neplač, maličký, už je po všem," pohladil hošíka Fischer a meč zase zavěsil. Ten zůstal klidně viset. "Dostal jeho krev," vysvětloval matce, "neboj se, podruhé se mu ji nezachce... Tady máš mast pro svou matku a jdi s pokojem domů. Ale radím ti dobře: vychovávej své dítě přísně a v bázni boží..."

Vychovávala matka svého synečka, jak jí láska a svědomí kázalo, přísně a v bázni boží, jen jedno mu opomněla vštípit: aby panské nohsledy a pohůnky liščím ometal a jde-li do tuhého, kolena ohýbal a na hlavu si sypal popel. Aby si nechal po duši i srdci šlapat a plivat a před vrchností záda hrbil a plazil se v prachu. To zapomněla matička naučit svého jediného syna. Proto z něj vyrostl člověk rovný a smělý, s očima jasnýma a hrdou, nezkrotnou hlavou. Před nikým se nikdy neskláněl, jen před svou matkou, aby jí udřené ruce zlíbal - a to bylo jeho neštěstí. Nebylo dne, aby na něho panští popoháněči při robotě neřvali jak na dobytče, nebylo hodiny, aby nad ním výhružně nepráskala lískovice. Jednou měl brázdy příliš velké, podruhé zase malé, i když bylo sucho. "Víc líchu rozežeň, slyšíš ?" "Rozeženu," souhlasil synek a hodně rozháněl, každou líchu na třináct brázd, ale správce si zas umanul, že mu mladý sedlák dluží z minulého týdne jeden den, a že musí přijít na robotu ještě zítra. "Nic nedluhuji," odporoval klidně synek, "a zítra nepřijdu, znám svoje povinnosti, ale i práva." "Křupane drzý !" zrudl správce, "tak abys věděl: na jaře půjdeš k odvodu. Nespoléhej na to, že když je ti připsán grunt, nebudeš vojákem ! Budeš !" Podíval se synek na správce a v očích mu začalo doutnat. "Jak to na mne hledíš, čerte ? Ale já tě naučím !" A švihl synečka přes tvář. Ale v tom okamžiku už ležel v poli a jenom si masitýma rukama hlavu zakrýval, aby mu z ní ty železné pěsti nevytloukly mozek. "A teď běž a žaluj," narovnal se pomalu mladý a do tváře se mu pomalu vracela krev. Běžel panský správce, až se za ním oblaka prachu vířila, vrchnosti nalil lživých patoků, nevyléčitelným lenochem, rváčem a nebezpečným buřičem a rebelantem mladého sedláka nazval a za nejtěžší potrestání orodoval. Odvlekli synka do šatlavy, do krve ho zbili a zle pomučili. Jedinkrát nezanaříkal a nevydal ani hlásku. Když za tři dny připravili na náměstí v Kamenici popraviště a kat zvedl meč, aby mládenci hlavu sťal, sjel z čistého nebe blesk, a nežli kat stačil máchnout, meč se mu ve dví zlomil. Mladý sedlák vztyčil hlavu a jasnýma očima se zadíval v tu stranu, kde vychází slunce.