O vodníkovi

Kdysi dávno býval v Úsobrně mlýn. Možná tam ještě stojí, ale dávno se v něm nemele. V tom mlýně strašilo. Žádný stárek tam nevydržel déle než den.

Jednou přišel takový světem zběhlý krajánek a prosí mlynáře, aby ho přijal do služeb. Mlynář by rád, jenom kdyby prý u nich nestrašilo.

Krajánek se na noc usadil ve mlýně, vezme housle a začne hrát. Když tak hraje najednou k půlnoci příjde jakýsi vrásčitý malý dědouš a spustí: „Ty, nauč mě taky hrát!“ „Naučím. Máš ale křivé prsty, musíme je narovnat.“ „Narovnej!“ Dobrá – jen co navrtám díry.“ Krajánek jich navrtal deset, dědek do nich musel nastrkat prsty a krajánek je řádně zakolíkoval. Ouvej, ouvej, prý už nechce učit hrát, ale krajánek si toho vůbec nevšímal. Poznal, že to je vodník… Tu jej ten vodník začal prosit, že už strašit nebude ať jej už pustí. Po tomto slibu jej krajánek pustil.Vodník upaloval a hrozil, ale nikdy mu nic neudělal.