O temné pomocí že studánky

Pod černým hřbetem rožmberského kopce, tam, kde stín hradu polyká poslední zbytky denního světla, stál hostinec. Jeho majitel měl dceru. Nebyla to však obyčejná dívka. Narodila se s prokletím, které nešlo skrýt pod žádný čepec. Z jemné kůže na její hlavě, přímo nad spánky, prorazily kosti. Dva zvrácené, ostré rohy. Rostly s každým jejím rokem, obalené suchou tmavou kůží, jako by patřily zvířeti. Dívka sice pracovala do úmoru, ale s otcem žili v naprosté izolaci. Lidé z okolí si šeptali o hříchu, o ďáblovi a o mase, které smrdí peklem. Slyšela každé to slovo v postýlce skrze malá okénka v tlusté zdi chátrající krčmy. Jedné bezhvězdné noci, kdy byla tma tak hustá, že nebylo vidět na krok, přišel sen. Nebyla to však milosrdná Panna Maria v zářícím rouchu. Byla to chladná, zubožená ženská silueta s tváří bez očí, z jejíchž úst odkapávala černá voda. Její hlas zněl jako drcení kostí: „Jdi na Studenec. Jdi do černého lesa. Omyj to, co tě žere.“ Dívka se probudila s pláčem, popadla lucernu a utíkala do temných lesů nad Vltavou. Stromy kolem ní šuměly jako hlasy mrtvých. Když dorazila k prameni na Studenci, voda v něm vypadala jako tekutý asfalt, chladný a nehybný. Poklekla do bláta. Srdce jí bušilo až v krku. Když ponořila hlavu pod hladinu, les utichl. Voda nebyla osvěžující – pálila jako tekutý oheň. Pak se ozval zvuk, ze kterého by slabším povahám puklo srdce. Hnusné, hluboké křupnutí. Kosti v její lebce začaly praskat a povolovat. Rohy se s čvachtavým zvukem odtrhly od masa a s těžkým žbluňknutím klesly na dno studánky. Dívka padla na záda, z ran na hlavě jí proudem tekla tmavá krev, která barvila pramen do ruda. Přesto přežila, ale jen díky otci, jež se jí vydal hledat, v naručí jí klopýtavě vynesl z lesa a dlouhé dny ošetřoval. Rohy už však nikdy nenarostly. Otec, napůl šílený úlevou a napůl strachy z toho, co za sílu v lese vlastně sídlí, nechal u pramene postavit dřevěnou kapli. Ne jako poděkování, ale jako pokus o odehnání remnoty, co v hlubokých lesích na Studenci čeká pod hladinou. Na dně studánky totiž tyto kostnaté výrustky leží dodnes.