O čarodějnici Marii-Lies

V hlubokém a temném lese me­zi Loděnicemi a Moravským Berounem žila ve staré chatrči čarodějnice Marie-Lies. Poslyšte její životní pří­běh, jak byl zaznamenán ve sta­rých kronikách. Tato kdysi velmi počestná žena byla provdána za kováře v Sedmi Dvorech. Její muž po mnoha společně prožitých letech zemřel a vdova se s touto ztrátou nemohla smířit. Stále častěji ji bylo vídat, jak časně zrána odchází do lesů a vrací se až po setmění. Přestala odpovídat sousedům na pozdrav, její pohled se ztrácel ve smutkem zastíněné tváři a úsměv z její tváře ode­šel. Lidé ji vídali, jak pomalu a váhavě prochází vesnicí a stále se rozhlíží, jako by něco hledala. Chvílemi udiveně potřásla hlavou, snad proto, že nemohla uvěřit tomu, že ne všechno, co člověk ztratí, může opět nalézt. Tak plynuly měsíce a z kdysi tak veselé Marie-Lies zůstalo jediné, co připomínalo starou kovářku. Proměnila se v slzu na náhrobku svého muže. Jednou Marie-Lies odešla do lesů a nikdy ji už nikdo ne­viděl. Mnoho dní po jejím odchodu vstoupil do kovářčiny chalu­py místní rychtář. „Co tu ta nebohá žena vyváděla?“ zvolal na prahu míst­nosti a obrátil se na své druhy. „Pojďte se rychle podívat, je tu všude děsný puch!“ Uprostřed světnice stál velký stůl, na něm ohořelá černá svíce, vedle ležel na železném plechu kotlík s vodou. Na vy­haslých kamnech stála nádoba, naplněná čpící tekutinou. Všu­de byl nepořádek, pavučiny, rozházené sušené byliny a spousta prachu. „Vskutku, čarodějnický brloh,“ rychtář přičichl k jedné ze záhadných nádobek. „Ta se dočista pomátla na rozumu,chvála bohu že zmizela. Ještě by nám očarovala dobytek, uhranula ženy a děti a leccos zlého způsobila!“ Všichni se pokřižovali a rychle vyšli z chalupy. V tu dobu procházela Marie-Lies hlubokým lesem, až do­šla k opuštěné chatrči. Pootevřenými dveřmi vešla dovnitř. „Vítej, konečně jsi mi přišla sloužit!“ ozvalo se ze šera. Na lavici, pod malinkým okénkem, seděl drobný, vrásčitý muž s hnědýma pichlavýma očima. „Všechno jsem již připravil. Potřebuji jen tvůj souhlas,“ pronesl hlubokým hlasem, vstal a blížil se k Marii s napřaže­nou pravicí. „Jsem…“ žena si najednou nemohla vzpomenout na své jméno, ani na to, odkud přichází. Její minulost se propadla až tam, kde lidé tuší peklo. „Vím, kdo jsi, ale to není důležité. Důležitější je, kdo bu­deš. Sama sis zvolila tuto cestu, sleduji tě již mnoho dní a nadechuji se vůně tvých lektvarů. Sama jsi ani netušila, kam tě ty těkavé páry dovedou. A nyní jsi tady a to je dobře. Dobře pro tebe, dobře pro mne. Tak pojď se podívat, co všechno spo­lu dokážeme!“ Muž vyvedl Marii před chatrč. Přikázal jí, ať vyhrabe jam­ku a nalije do ní z připravené nádoby vodu. Žena beze slova uposlechla. Potom ukázal na slunce, zářící mezi stromy, lehl si k jamce a vypil její obsah. Vzápětí se spustil z oblohy tak prudký déšť, že ve chvíli byli oba promáčeni. Muž zahrnul jamku listím a pršet přestalo. „To je jen jedno z kouzel, která tě naučím. Ta kouzla však musíš užívat jen proti všemu dobrému. A ted se ti předsta­vím. Jsem Ďábel.“ V potemnělé mysli šílené ženy však neproblesklo ani malé světýlko strachu či odporu. A tak ta žena bez minulosti a s temnou budoucností slíbila Ďáblovi,že mu bude navždy slou­žit. „Nemusíš navždy,“ zachechtal se Ďábel, „stačí deset let. Pouhých deset let, moje čarodějnická družko. Potom tě již ne­budu potřebovat, budeš sloužit jinde,“ dodal, protože věděl, jak taková spolčení s temnými silami končí. „Budeš-li mne potřebovat, stačí jen na mne pomyslet a já se zhmotním. Od tohoto dne nebudeš mít žádnou vzpomínku na minulý život, já budu vládcem tvých myšlenek. Od tohoto okamžiku jsi ča­rodějnice Marie-Lies a vše bude zabarveno zlem. Zlé budou tvé sny i skutky, budeš škodit všude tam, kde by mohlo zvítě­zit to odporné dobro,“ přimhouřil oči a pokračoval: „Tvé vlasy budou ryšavé, ústa bezzubá, kůže svraštělá a chůze klátivá. Taková budeš a nebudeš chtít být jiná. Nikdo nebude v tobě hledat to, co jsi byla a nebudeš to hledat ani ty sama. To je můj dar, užívej ho ve zlém a nezapomeň! Nejsi nic, jen můj nástroj!“ Od té doby Marie-Lies vycházela ze své chatrče, aby škodi­la lidem. Často se objevovala u nedaleké obchodní cesty, vedoucí ze Šternberka na Beroun, kde plašila projíždějícím for­manům koně, až se vozy převracely a zboží se sypalo na blátivou cestu. Formani těmito místy jezdili s křížkem v ruce a běda tomu, kdo na to zapomněl, nebo o těchto kouzlech nevěděl. Také, kdo ji uviděl v lese, musel zamumlat zaklínači for­muli, aby zlé čáry neublížili jeho duši. Děti i dospělí se báli tudy procházet. Věděli, že by se jim přihodilo něco zlého a jejich sny by provázely děsivé přízraky. Až jednou se vydali do lesa tři mládenci z Berouna. Chtěli překonat tyto zlé síly, spoutat čarodějnici a předvést ji beroun­skému katovi. To uplynulo téměř deset let ode dne, kdy Ma­rie-Lies přitakala Ďáblovi. Po celé ty roky plnila jeho příkazy, ničila sebe i ostatní, světlo halila do tmy a slunce do mraků. Mládenci se cestou navzájem povzbuzovali, obavy přece jenom tlumily jejich smích. Znali mnoho historek o tom, co dokáže čarodějnice a slyšeli i o tom, jak ztratí kuráž i ten nej­odvážnější, kdy zahlédne v lese se mihnout její rudou kštici. Přesto se rozhodli, že čarodějnici vylákají z lesa na rozcestí, kde stojí kamenný kříž. Tam prý může zlá žena ztratit svou kouzelnou moc, jak jim prozradila stará moudrá kuchařka, která sloužila u berounského faráře. Už se pomalu stmívalo, když došli mládenci k dřevěné chatrči. Všude kolem byla sešlapaná tráva, to jak čarodějnice tančívala s neviditelnými démony v rytmu větrů a plískanic. Ted bylo ticho, nikde nikdo, jen černý šátek, pohozený na zá­praží, připomínal, že tu někdo bydlí. Mládenci se posadili pod košatý strom, čekali a raději ani nemysleli, na co čekají. Náhle jeden z nich vykřikl: „Co to tam leží?“ V trávě se něco třpytilo. Mládenec došel k místu, odkud vycházela ta zář a sebral se země malou podkovu. Byla pozlacená a na jed­né straně byl vyryt nápis: „Z lásky pro mou ženu Marii.“ Mládenci se divili, kde se tu ta podkova vzala, a potom si vzpomněli na příhodu, která se po celá léta vyprávěla mezi obyvateli Berouna. O tom, jak se kovářova žena Marie pomát­la a zmizela neznámo kam. „Vždyť to je jméno kovářky ze Sedmi Dvorů! To je vlastně čarodějnice Marie-Lies!“ volali. „Marie-Lies, které se dábel protáhl skulinou v rozumu!“ „Tak a ted to víte! Přišli jste navštívit starou opuštěnou ženu? Dobrá, jen si podkasám sukně a můžeme si spolu zatančit!“ zaznělo jim za zády. Mládenci se otočili a vyděsili se při po­hledu na ženu, která svou víru pohřbila pod obrácený kříž, právě tam, kde je prostor pro dábla. Jeden z nich odvážně zvolal: „Neztratila jsi, ty čertovo ko­pyto, tuhle podkovu?“ Čarodějnice přestala poskakovat, dívala se na podkovu a pomalu začala slabikovat nápis. Tu přes její tvář přelétl oblá­ček vzpomínky a slaná kapka dala na chvíli zdání života její tváři. Vztáhla k podkově ruce, ale mládenec ustoupil, obrátil se a spolu s druhy se rozběhl směrem k rozcestí. Marie-Lies jako v mrákotách utíkala za nimi. Na rozcestí se čarodějnice nechala beze slova spoutat a mládenci ji dovedli do Berouna před městský soud. Tam se bez většího mučení ke všemu doznala a byla odsouzena k trestu smrti upálením. Poslední noc před popravou seděla Marie- Lies v cele, když tu najednou se objevila bílá zář a ozvalo se: „Zítra bude ukončen tvůj hříšný život, nestačíš již odčinit vše zlé, co jsi napáchala. Protože jsi však nenaplnila smlouvu s dáblem, která uplyne až nazítří, dávám ti poslední možnost k vykoupení tvé duše. Po tři sta let budeš sloužit lidem, po­máhat jim, uzdravovat je a chránit je před zlem.“ Hlas ztichl a Marii-Lies stékala po tváři poslední slza jejího života. A tak se stalo. Po celých tři sta let Marie-Lies pomáhá li­dem, neviditelná, nepolapitelná, ale vždy v pravý čas přítom­ná tam, kde hrozí něco zlého. Lidé netuší, že k mnoha uzdra­vením a splněným přáním pomohla svou službou Marie-Lies. Proto jí nemohou ani poděkovat, ale tak to má být. Marie-Lies musí přece splatit své dluhy.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?