O propadlém zvonu

U města Horažďovic řeka Otava plyne pahorkatinou, a tam nedaleko města nad ní vrch Pracheň se vypíná, boků značně příkrých na třech stranách. Ta hora všemu kraji vévodí, jenž po ní nazván byl pracheňským. Z tmavého lesa, jímž hora je pokryta, vyniká kostelík starodávný sv. Klimenta, o samotě stojící. Říkají, že jej sám kníže Bořivoj založil, když do Čech křesťanství zaváděl; pracheňský kostelík byl prý devátý z chrámů Bořivojových. Patřil k hradu, položenému na temeni Prachně, z kteréhožto hradu dnes jen skrovné zbytky v lese se spatřují: kusy hradeb a bašt a nízký spodek věže, vnitř rumem zasutý. Také poznati možno, kde byly sklepy a komory, kde světnice panské.

Na hradě Prachni během věků střídalo se panstvo. Víme, že tam sídlívali úředníci královští, jimž všecek ten kraj pracheňský byl podřízen až přes polovinu století XIII. Potom úřad ten královský na Prachni zanikl a hrad byl opuštěn, až po padesáti letech dostal se v majetek pánů ze Strakonic, kterým také Horažďovice patřily až do začátku století XV., kdy po smrti posledního z toho rodu přešla Pracheň v držení pánů z Hradce, v němž byla až do poloviny věku XV. R. 1483 stal se pánem Horažďovic a Prachně Půta Švihovský z Ryžmberka. Ten si umínil, že sešlý hrad zvelebí. Povolal tesaře., zedníky i jiné řemeslníky, jimž bylo stavení hradní zříditi tak, aby k obývání bylo příhodné. Také kostelík zpustlý poručil pán opraviti, kromě toho pak dal se do stavby kláštera bosáckého v Horažďovicích.

Nákladné ty opravy a stavby páně Půtovy šly jemu hluboko do měšce. Najednou viděl, že peněz není, a práce bylo ještě na dlouhou dobu. Kde vzít, čím by řemeslníky vyplácel a všecky ty, kdo na stavbách byli zaměstnáni? Usmyslil si tedy pan Půta, že na lidech z vesnic jemu poddaných, požadovati bude, aby na stavbu kostelíka pracheňského penězi přispěli. Že věži kostelíka důkladné opravy třeba bylo, sňali lidé zvon, jenž tam visel, do té doby, než by tesaři nové trámoví zvonové postavili. Ten zvon, na zemi u kostelíka položený, pan Půta kázal otvorem vzhůru obrácený do jámy nehluboké postaviti, aby tam stál jako nádoba nějaká veliká. A hned po všem svém panství vyhlásiti poručil, aby jedenkaždý podle možnosti své přinesl peněžitý příspěvek na stavbu. „Stavětí dál nebudu,“ pověděl pan Půta, „dokavad zvon do kraje plný nebude peněz. Jen ať dá každý, kostel je pro všecky!“

S počátku scházely se peníze pěkně. Zvon se, znenáhla plnil, mincí v něm přibývalo k radosti páně Půtově. Stráž u zvonu postavená hlídala ve dne v noci to jměníčko, a pán se těšil, že mu poddaní pěkně na stavbu přispějí. Ale naplnění až po okraj dočkati se nemohl. Lidé poddaní víc už dávat nechtěli, a bylo třeba hrozbami je nutiti, aby ještě nějaký ten groš někde sehnali a na hrad přinesli k naplnění zvonu. Biřicové páně po vsích rozeslaní nutili lid všemožně k dávce, až z toho pobouření nemalé bylo mezi poddanými. Ale odporovat nikdo se neodvážil, přísného pána obávali se všichni. — Na samotě pod lesem blízko hradu v malé chaloupce stará vdova chudobná zůstávala, políčko měla maličké, kozu si chovala a tak se obživovala nuzně. V lese také houby a jahody sbírala a nosila do Horažďovic bohatým městkám, pár grošů za ně stržila přes léto, ty v truhle uschovávala pro horší časy. I tu ženu chudáka biřici nutit přišli, jen ať dá, jak pán káže. Že byla žena nábožná, ráda na stavbu kostela přispěla, grošíků pár přinesla na hrad, do zvonu vložila hned první den, kdy se začala sbírka. Ale když potom pan Půta plného zvonu dočkati se nemohl, a biřici po vsích se rozběhli nutit lidi k nové dávce, i do chaloupky vdoviny vrazili, nic nedbali nářků chudé ženy, ani pláče jejího a jen: dej, dej! Tu pak jeden z těch lidí pánových truhlu spatřil v koutě, víko hned vytrhl, pár chudobných šatek, jež tam byly složeny, na zem vyhodil — a konečně i peníze našel. Poslední dva groše byly všecko, co ještě ubožačka měla. „Hleďme ji, zatajit chtěla, že ještě má! A teď ty groše vezmeš a za trest s námi půjdeš na hrad, sama je do zvonu vložíš!“ Tak volal biřic, a vdově nezbylo, než poslechnout. Cestou ubohá v duchu lála pánově zvůli, pro kterou posledních grošů měla býti zbavena, ale nahlas ani slova se neopovážila, věděla, že by zle bylo. Teprve na hradě, když ke zvonu přistoupila, v němž peníze na poddaných vydřené se vršily, hořem zachvácena a hněvem, poslední své groše do zvonu házejíc, udržet se nemohla a vzkřikla: „Bodejž se propadl!“ A v tom okamžení napodiv zvon s těžkým svým obsahem s rachotem zmizel v zemi. Všichni kolem tak byli zděšeni, že se s místa nemohli hnouti, ani slova vypraviti ze sebe. Potom však vdova hrůzou vzkřikla a jako na mysli pomatená ubíhala z hradu. Nikdo jí nezdržoval.

Pan Půta z Ryžmberka zvěděv o té podivné příhodě, nemálo se ulekl, ale jako člověk nebojácný zastrašen nebyl. Ba, dokonce prý tajně dal pátrati po propadlém zvonu, nezmizelli v nějakém starém sklepení chatrné klenby. Našlili zvon s penězi, neví se. Dodnes však lidé na Horažďovicku si povídají, že na Prachni pod baštami v zemi leží zvon s pokladem. Pověst tato dávno již se drží v kraji kolem Prachně, a v dobách, kdy hrad už v rozvalinách ležel, často našel se některý člověk, který znaje, co se o propadlém zvonu pracheňském povídá, pokusil se o nalezení pokladu, toť se ví, že marně. O jednom z těchto odvážlivců vypravuje pověst: Žil v Horažďovicích lakotný měšťan, říkali o něm, že je na peníze jako čert na hříšnou duši. Ten také slýchával vypravování o pracheňském zvonu s pokladem i o tom, jak se mnozí marně o ten poklad pokoušeli. Žádostivý jmění, řekl si jednou:

„Co se jiným nepodařilo, může se podařiti mně!“ Sebral se tedy jednou za měsíčné noci, motyku pod plášť ukryl a vydal se na Pracheň. Tam si pod baštami vyhledal místo, kde podle pověsti poklad leží. Dal se do kopání, ale dlouho kopal — a po pokladu ani památky. Konečně, když už námahou pot se z něho lil, dokopal se čehosi tvrdého. Opatrně odhrabal zem, aby viděl, co je to. A hle, poznal, že narazil na okraj zvonu. Zaradoval se, že už je u pokladu a začal dále hrabati, aby se dostal k penězům. Vtom slyší nedaleko dupot. Dívá se v tu stranu, zdá se mu, jako by tam v lese někdo běžel.

A už také zaslechl volání: „V Horažďovicích hoří!“ Ulekl se měšťan náramně, vzpomněl na svůj dům a v duchu už viděl, jak na jeho střeše červený kohout křídloma mává. Praštil motykou a běžel v tu stranu, odkud bylo s vrchu viděti k městu. Ale když tam doběhl, vidí, že není po ohm ani zdání. Měsíček poléval modravou září spící město. Kdo ho jen tak mohl ošáliti?

Vrátil se měšťan pod bašty, aby v započatém díle pokračoval. Ale jaké bylo jeho překvapení! Ani jeho motyka tam v trávě neležela, ani po vykopaném zvonu nebylo památky.

A co tu tak stojí vyjevený lakomec, najednou ozval se odkudsi jakoby z hlubin země psí štěkot. Měšťan vzpomněl si v tom okamžení na to, co říkají o černém psu s ohnivýma očima, který poklad hlídá. Vzal nohy na ramena a uháněl s Práchně k městu. Navždycky zašla mu chuť na pracheňský poklad.