Kvádrberk

Ve Weiheru žila kdysi jedna chudá rybářka, jejíž muž byl již léta mrtev. Sama musela vychovávat svého jediného syna, který se jmenoval Enprian. Měla s ním však jenom kříž. Chlapci bylo už devatenáct, pořádně nezastal žádnou práci, ale jedl by za tři, ten lenoch liná.

Jednou ho matka poslala pro dříví do lesa na Kvádrberk. Dala mu s sebou pilu, sekyru, půl bochníku chleba a uzeného lososa. Věděla, že syn na to bude potřebovat celý den, a proto vyspravila sítě, zavřela dum a vydala se lovit ryby.

Enprian se pomalu loudal na Kvádrberk, a když tam došel, byl tak unavený, že si lehl do zeleného mechu, rozhlížel se po krajině a bla- ženě se usmíval. A jak už to byvá, najedl se a hnedka usnul, ten nevděčník, to netáhlo.

Když se probudil, byla již hluboká noc. Udiveně vstal a chtěl se Vrátit domů, zjistil však, že je zavřen v jakési jeskyni. Tápavě, s roztřesenými koleny došel do chodby, kde svítilo slabé světlo. Na zemi spatril mihotavě poblikávající lampičku, vedle ní byla opřena lopata a krumpáč. Vzal lucernu do dlaní a hledal nějaký východ, ale žádný nenašel. Když však světlo dopadlo na stěnu jeskyně, objevil se kouřový nápis, který neustále měnil tvar. "Jekop," slabikoval sípavě Enprian. "Ne, to nedaává smysl," řekl si. "Tak pokej? Ale ne, ty hlupáku," mumlal si pro sebe.

Kopej!" vykřikl nakonec štastně i zoufale. A tak začal, ten lenoch k pohledání, zběsile kopat a z podivného vyluštěného nápisu i z temné, tiché jeskyně měl strachy plné podvlíkačky.

Byl tam dlouho? Dny? Týdny? Měsíce? Kdopak ví? Jedno je však jisté, po celou dobu, co tak dřel, lampička nikdy nezhasla, v rohu chodby pořád stál džbán naplněný čerstvou vodou az doneseného půlbochníku chleba ani z uzeného lososa nikdy neubylo.

Uplynul rok a Enprian byl se svou prací hotov. Vykopal toho, no ani se neptejte. Prý celý důl, až nékam do pekla. Ech, co na tom záleží, hlavní věc je, že se tím vysvobodil. A než bys řekl švec, ocitl se náhle v měkkém mechu na úpatí Kvádrberku. Jak se zaradoval, když spatril město v celé jeho kráse a dole ve Weiheru matčin domek. Na nic už nečekal a spěchal domů. Matka, nemocná i zestárlá strachy, měla velkou radost, když se před ní syn objevil živý a zdravý. A jak se naučil pracovat!

Brzy se ta historka roznesla po celém okolí a každý věděl, že Enpriana zavřeli do jeskyně trpaslíci, aby se odnaučil lenošit.