Pověst k Roudném

Před několika sty lety stál na jihozápadním úpatí hory Roudný dvorec, který patřil vdovci Jánskému. Domácí hospodářství vedla jeho dcera Salka (Salomena), tiché, jemné děvče. Starý otec byl často churav a byl by rád statek odevzdal novému hospodáři, než, nedočkal se toho. Po jeho smrti namluvili sousedé Salce statného ženicha, Němce Konráda z berouna. Nebyl vlastně sedlákem, více formanil, vozil železnou rudu a dříví do hutí. Měl dosti značný majetek a zaměstnával dva čeledíny. Salka poznala zanedlouho, že její muž není dobrým hospodářem, protože často odcházel z domu a hýřil ve městě. Domlouvala mu a prosila, aby zanechal takového způsobu života. Dostávalo se jí však za to nadávek a bití. Když neměl peněz, odprodával pozemky kus po kuse a Salka hleděla s bolestí na úpadek rodného statku.

Jednou, když ji Konrád opět ztýral, utekla i s dítětem ke strýcovi do Mladějovic. Konrád zatím upadal stále více, až přišel na mizinu. Vzal provaz a šel do lesa, aby ukončil svůj bědný život. Usedl na skalisko a uvazoval smyčku. Pojednou ucítil, že balvan, na kterém seděl, se třese. Brzy nato uslyšel tlučení a chrapoty vycházející ze země. Jakési hlasy šeptaly: “Ohni záda, tlač a strč!”. Jiný hlas odpovídal: “Dost! Čekej, jsi už unaven, odstup!”. Po chvíli se ozvalo zase poručení: “Dál do práce! Kretejte! Hamernici víc a výš!” – a jako odpověď slova: “Kořeny skořte! Rosťte a noste!”. Tu se kámen pohnul podruhé. Hej, to jsou pidimužíci, pomyslil si Konrád a hned se rozhodl. Věděl, že pidimužíci vycházejí ze země jednou za rok a to v pátek o 12.hodině, aby nasbírali potravy a vzácného koření. Sestoupil opatrně z balvanu a skryl se v nedočkavé zvědavosti za silný bukový kmen.

Po několikerém zakymácení se kámen zvedl a položil stranou. Ukázala se hlava šedivého trpaslíka, který se pátravě rozhlížel. “Je vzduch čistý?” – zazněl v hloubi hlas. Mužík se vyšvihl ze země a jako by pocítil něco nepřátelského v ovzduší, zvolal: “Lidský pach” a zmizel. Konrád zběsile přiskočil k otvoru a vrhl tam provaz, jehož smyčka dopadla trpaslíkovi na krk. Ubohý zajatec byl surovou rukou vytažen navrch, kde sebou zmítal v úzkostech. Jeho tělo pokrýval kožený oblak se zástěrou, jakou mívají horníci a u pasu měl místo lucerny zářící drahokam. Konrád věděl, že pidimužící ztrácejí nad zemí svou moc, žádal proto trpaslíka, aby mu opatřil tisíc dukátů. K zajištění jeho návrhu mu odňal jeho šat, vzpomenuv přirovnání: Tak jako hlemýždi nenaroste druhá ulita, když mu byla urvána, tak i trpaslíkům nelze nahradit ztrátu šatu, neboť současně s ním pozbývá své bytí. Konrád pak utrhl z trpaslíkova šatu rudý drahokam. “Hvězda života! Kakunkulus! Rubín!” – zvolal. “Ten bude zárukou, která ti vrátí svobodu!” – pohrozil.

Ani nářek, ani úpěnlivé prosby a přísahy pidimužíkovi nepomohly. Celý se chvěje, zmizel nato trpaslík v hloubi země. Když se navrátil, obdržel Konrád spoustu peněz. Oddal se opět blahobytnému životu a utrácel víc než předtím. Vykoupil sice svůj statek, ale na jak dlouho?. Bylo mezi lidem divení, když platil samými dukáty Není divu, že se rozšířily pověsti o jeho velikém bohatství. Jedni se domnívali, že se Konrád stal majitelem zázračného halíře lesních vil, druzí hájili názor, že našel poklad starého pohanského knížete. Zkrátka, Konrád byl zase bohat a proto ctěn a vážen a také navštěvován. Co se však stalo s trpaslíkem? Skryl se v podzemním domově? Ne! Ubožák, zbaven své moci, stal se vězněm krutého Konráda. V podkroví jeho domu, zavřen v silné kleci trávil dlouhé dny, neboť křivopřísežník Konrád se chtěl od něho ještě dověděti, kde jsou ukryty zásoby zlata. Konrád zásoboval trpaslíka jedinou potravou- kořínky a přinášel mu sám vodu ze studánky.

Uplynul rok. Bohatý Konrád opět vše promarnil. Jednou v noci přišel k trpaslíkovi a žádal po něm zlato. Pidimužík ho zaklínal prosbami, že nemůže více dát. Za trest mu nedal Konrád ani jídlo ani vodu Po dvou dnech se objevil mučitel znovu. Na otázku, zda obdrží pytel stříbra, trpaslík neodpovídal, jen potlačoval slzy v zarudlých očích. O jeho životě bylo rozhodnuto. Konrád vytáhl malou kovadlinku. Zpod kazajky položil na ní trpaslíkův šat i s rubínem a vyzval trpaslíka opětně, aby mu opatřil peníze s výhružkou, že jinak zničí životní drahokam, jenž již jen slabounce svítil, jakoby uhasínal. Konrád zvedl při těch slovech kladivo.

V tom však slyš! Z hlubin země zaznělo hrozivé šumění a bručení: “Smiluj se, dojdeš také milosti!” – zaúpěl zmučený pidimužík. “Dvě duše zahubíš, má zemře současně s kamenem, tvou stihne trest za hříchy.” “Poslechneš!”, zařval zběsile Konrád. “Nemohu, nesmím”. “Tak zemři!”. Hrozný úder vyrazil z kovadliny a roztříštil desku stolu, na níž kovadlina stála. Strašná kletba následovala po nezdařeném Konrádově úderu. Konrád položil drahokam podruhé na kovadlinu. Když se chystal k novému úderu, zachvělo se stavení, zuřivec cítil, že podlaha se kymácí. Venku vypukla hrozná vichřice, při níž se stromy lámala a z temene hory Roudné vyšlehl vysoký plamen.

“Ó, moji synové, vyslyšeli jste můj nářek a vypustili síly země k mému osvobození”, zajásal trpaslík. “Obludo, nastal tvůj poslední okamžik!”, zachechtal se příšerně Konrád a chtěl vytáhnout trpaslíka z klece, aby ho zardousil. Vtom však ztratil půdu pod nohama, země se pod ním rozzevřela a se strašným výkřikem zmizel v hlubině.

Těžce strádající trpaslík byl svoboden. Získal opět svůj šat i zázračný rubín. Na vrcholu hory Roudné zářil po celou tu noc ohnivý sloup. Velký oheň zničil i kus lesa. Trpaslíci pak zmizeli a s nimi i zázračné koření, jež dosud stařenky bylinářky hledávaly ve zdejších lesích pro léčení nemocných.