O veliké rybě

Mezi Plzní a Domažlicemi při železniční trati leží Staňkov Ves na pravém břehu řeky Radbuzy. K protějšímu břehu přiléhá Staňkov Městys. Reka Radbuza přitéká k Staňkovům od Horšovského Týna klikatým tokem, mezi lučinami se vine; na ní také nedaleko nad Staňkovy dva mlýny leží, Bílý a Malý, na kraji obce samé pak mlýn třetí. V lukách jsou v Radbuze místa ke koupání příhodná, mělká i hluboká. Jako všude téměř, kde je voda nablízku lidských obydlí, také v Staňkovech povídali si lidé o hastrmanovi. Ukazoval prý se někdy v podobě veliké ryby. Tak také jednou v létě mlynářovic děvečka byla za teplé noci na louce nad mlýnem. Měla tam rozestřené prádlo k bílení. Nechala je přes noc na louce, protože byl právě úplněk, svítil s jasného nebe jako rybí oko. Hospodyně říkají, že se prádlo krásně vybělí na měsíčném světle. Bylo třeba prádlo hlídat, a tak tam ta děvečka zůstala přes půlnoc. Seděla na obrácené nůši a už také trochu podřimovala. Vtom ozve se ze vsi z nedaleka pískání ponocného; to vytrhlo děvče z dřímoty. Ponocný odpískal dvanáct, a tu už také v městečku hodiny odbíjely půlnoc. V tu chvíli přišlo děvečce pohlédnout na řeku. A jak se tak dívá, vidí, že se tam z lesklé hladiny cosi noří jako dlouhý hřbet obrovské ryby. Zatočila se ta ryba tak, že ležela napříč přes řeku, a voda jí přes hřbet spadala jako přes jez. Děvečku pojala hrůza; vyskočila a uhání do mlýna. Tam seděli ještě mleči před mlýnicí na kamenech, pan otec s nimi, a povídali si. Všichni se polekali, když k nim přiběhla ustrašená děvečka. Sotva dechu popadala, trvalo dlouho, nežli se uklidnila tak, že mohla vypovědět, co viděla nad mlýnem.

Pan otec se jí dal do smíchu, že tam usnula u prádla a že se jí bůhvíco zdálo, mleči mu přizvukovali. Jen jeden z nich, děda výměnkář, povídá: „Nechte ji, já jí to věřím. Slýchával jsem za mlada, že se tu tak hastrman ukazuje v podobě ryby. A je prý to jistojisté znamení, že se brzo někdo tady utopí. Však uvidíme!“ Děvečka se bála na louku sama. A ten děda povídá: „Jdi jen spat, holka, s tebou teď nic není. Půjdu si tam sednout sám k prádlu, beztoho nemám už žádné spaní.“

Tomu byla děvečka ráda a šla si lehnout. Ale dlouho usnout nemohla z toho vystrašení. Děda už v řece nad mlýnem tu rybu nespatřil, ale přece věřil, že ji děvečka viděla. A když na druhý den v Staňkovech slyšeli, že ráno spadla do řeky mlynářova dcera a utopila se, povídá děda:

„Vidíte, smáli se mi — a teď se to takhle vyjevilo. Hastrman to byl — a zlé znamení.“