Pověsti z Českého Krumlova

Nedaleko Krumlova na křižovatce polních cest stály dvě kamenné sochy. Obě postavy si byly tak podobné, že jim lidé říkali kamenní bratři a zdaleka k nim přicházeli poutníci. Protože se u soch scházelo příliš mnoho lidí, dala městská radnice příkaz sochy odstranit. V místě, kde byly sochy vykopány, zely dvě hluboké jámy, které se ani největším úsilím nepodařilo zasypat. Obě sochy byly uloženy v kůlně, z níž za noci vycházelo zvláštní světlo a ozývaly se podivné hlasy. Šafář dvora zneklidněl a dal sochy opět postavit: jednu do kaple uprostřed statku, druhou do trojického lesa. A opět se u soch scházely zástupy lidí; tím ubývalo poutníků v blízkém Kájově. Znovu bylo vydáno rozhodnutí sochy odstranit. Na příkaz budějovické konzistoře dva muži s povozem zakryté sochy odváželi a všude, kudy jel onen těžký náklad, se samy od sebe rozezněly zvony kapliček a kostelíků. V Budějovicích pak všechny stopy podivného spřežení zmizely.

Když zestárnul bohatý krumlovský měšťan Gruntherer, který téměř přes noc zbohatl tak, že pomalu nevěděl, co s penězi, začal mít neklidné spaní. Přiznal se své ženě, že pro majetek a pro peníze upsal duši ďáblu. Ustaraná manželka běžela o radu ke krumlovskému prelátovi. Tento mocný pán, který dovedl účinně a strašně zaklínat duchy a ďábly, jediným slovem čerta předvolal a začal zkoumat listinu, co boháč vlastní krví před lety podepsal. Tu prelát zjistil, že mu ďábel sice předložil úpis, ale se jménem jiného krumlovského měšťana. Použil ještě mocnější zaklínadlo a čert musel přinést tu pravou listinu. Prelát oba úpisy spálil a tak zachránil oba měšťany před ohněm pekelným.

Na krumlovské skále měla v dávných dobách sídlo tlupa loupežníků, kteří ze zálohy přepadali pocestné i vozy se zbožím. Lapkové dbali, aby jejich zlé skutky neměly svědka, a všechny přepadené bez milosti pobíjeli. Jednoho dne jel tudy posel pana Vítka, když ho raubíři přepadli a zajali. Posel je varoval, aby si všimli, že slouží mocným Vítkovcům, ale lotři nedbali. Posla oběsili a usekli mu ruku, která křečovitě svírala listinu. Ruku s listem vhodili do brány sídla pana Vítka. Pán z Růže pak loupežnické doupě dobyl a vypálil. Aby už nikdy nemohlo být místo útočištěm loupežníků, přikázal vystavět zde pevný hrad na ochranu okolí. Kolem hradu se brzy rozrostlo město a vznikla potřeba nějak pojmenovat jeho ulice. První dlouhé ulici v podhradí bylo dáno jméno Latrán, podle pověsti na paměť oné loupežnické tlupy, neboť v názvu můžeme slyšet latinské slovo latro, které značí lotra a raubíře.

Nad kolébkou Petra Voka z Rožmberka se v noci objevovala ženská postava v bílém oděvu a k smrti děsila všechny chůvy. Konejšila plačící dítě a teprve, když usnulo, zase tiše zmizela. Bílé zjevení se objevovalo jako předzvěst zániku rodu. Když se po letech Petr Vok na Krumlov vrátil, nechal si od stařeny, která dříve byla jeho chůvou, přesně popsat místo, kde tenkrát tajemné zjevení Bílé paní zmizelo. Potom se po okolí rozkřiklo, že pan Vok odkryl ve zdi zámecké komnaty veliký poklad. Rektor jezuitské koleje byl svědkem dalšího zjevení; z okna zámku vyhlížela paní v bělostném oděvu, dům posléze opustilo sedm podivných světel, která směřovala údolím řeky k Rožmberku. Tyto úkazy byly doprovázeny hlasem zvonku nad branou.