O tajemném zámku

Na místě dnešní nemocnice v Ráji, stával zámek. Před zámkem nevelké jezírko s bílými lekníny a ještě bělejšími labutěmi. Pověst vypráví, že jediný syn prvního majitele zámku, miloval krásu přírody a byl vášnivým myslivcem. Celé dny trávil se svým psem a puškou, buď v darkovských lesích nebo u luckých rybníků. V přírodě se cítil tak dobře, že přicházel domů až za tmy. Jednou se opět vracel pozdě letní měsíční nocí z lovu. Tu k jeho sluchu dolehl líbezný zpěv. Zvědavost ho hnala k místu, aby spatřil, kdo tak krásně zpívá a zůstal očarován stát. Na lesní mýtině spatřil tančící rusalky. Jejich královna jim zpívala a hrála na loutnu. Vlídně hraběti pokynula ručkou a zvala : "Můžeš přijít každou letní měsíční noc za námi." Mladý hrabě rád její pozvání přijal a každou jasnou měsíční noc trávil pak s královnou rusalek, na malé mýtince, blízko lesního jezírka. Při zpěvu a tanci rusalek se sblížili a slíbili si věrnost. Jednou navštívil rájský zámek těšínský kníže se svou jedinou dcerou, dědičkou knížectví. Rodičům mladého hraběte se zachtělo bohatství a knížecí moci pro svého jediného syna. Hodlali ho oženit s knížecí dědičkou. Nevěděli, že jejich syn je již zasnouben s královnou rusalek, které jako důkaz věrnosti daroval zlatý prsten a královna jemu z lásky darovala jako zásnubní dar vzácnou šňůru perel. Mladý hrabě ji od té doby tajně nosil na krku. Když se doma dověděl o nezlomné vůli svých rodičů, marně se oháněl tvrzením, že již nevěstu má, že ji miluje. Zaslepení rodiče nebrali jeho slova v úvahu. Marně prosil i mladou těšínskou kněžnu a jako důkaz ji ukazoval perlový náhrdelník. Marně. Nenašel pochopení ani u rodičů ani u zhýčkané a umíněné knížecí dědičky. Ještě se mu vysmála a vzácné perly mu vytrhla z rukou. Krátce na to, byla svatba. Po svatebním obřadu v Těšíně, celý svatební průvod přijel na rájský zámek. Tam se svatebčané veselili až do půlnoci. Mladá kněžna zářila a pyšnila se rusalčinými perlami. Manžela si nevšímala. Však se všichni točili kolem ní. Každý si chtěl mladou kněžnu tancem naklonit, ona tak ráda tančila. Novomanžel seděl smutný a zadumaný. Bylo vidět, že je duchem nepřítomen, že jeho myšlenky bloudí někde daleko. Hudba právě dohrála a nevěsta rozpálená tancem, vyšla ven, aby se na svěžím vzduchu ochladila. V tom se zámkem rozlehl strašlivý výkřik, až všem svatebčanům zatrnulo. Ihned vyběhli ven a spatřili na trávníku před zámkem ležet mrtvou mladou kněžnu. Krk ji pevně svírala šňůra rusalčiných perel. U mrtvé stála líbezná postava v bílém závoji. Byla to královna rusalek. Mladému hraběti řekla : "Slíbil jsi mi věrnost a věrný mi zůstaneš, to vím. I já jsem a budu ti věrná. Perlový náhrdelník, který jsem ti z lásky dala, pomstil mou křivdu. Prsten, který jsi mi z lásky daroval ty, proměním teď v zámecké jezírko. Bude mým sídlem na věky." Sotva prsten dopadl na zelený pažit, bylo zde jezírko s křišťálovou vodou. "Sbohem můj milý, musíme se na věky rozloučit . Naše zákony jsou neúprosné. Musím pykat za to,že jsem milovala člověka." A královna vodních vil se pomalu rozplynula nad zámeckým jezírkem. Zbyl z ní jen mlžný opar, postříbřený měsíčním svitem a z dáli tajemná , nevýslovně smutná melodie, která drásala srdce všem přihlížejícím. Nejvíce však mučila ztrápeného mladého hraběte. Zůstal na věky sám. Věčně seděl u jezírka, čekal, že se jeho milá zjeví, ale marně. Od té doby ji už nikdo v její pravé podobě neviděl. Jen za měsíčních nocí se její krásná, tklivá píseň ozývala z tajemné dálky. Měl-li někdo ze zámeckých pánů zemřít, zjevoval se nad jezírkem jemný opar s stříbrnou nocí zněla tak smutná píseň, že srdce usedalo.