O Františkánské studánce

V lesích strašických, tam, kde je vrch Lipovsko, za starodávna mnoho uhlířů provozovalo černé své řemeslo. V milířích dříví pálili na dřevěné uhlí, které potom formani rozváželi daleko široko. Ale ti lipovští uhlíři neměli klidu. Chodil tam po lese „zlý františkán“, který je neustále pokoušel, všeliké příkoří jim činil. Byl prý to mnich, který vedl nehodný život, byl proto také z kláštera vyobcován, a po smrti za trest nedošel v hrobě pokoje, obcházeti musel krajem. Uhlíři nevěděli, co počít. Jednou jim milíř rozvalil, jindy uhlí k odvezení přichystané rozmetal, jindy vůz s uhlím zvrátil nebo naň tajně zezadu sedal a tak jej zatížil, že koně ani hnout nemohli přese všecko pobízení vozků. V lese byla studánka, jejíž čistá voda hodila se uhlířům k pití i k vaření. Každou chvíli zkalil ten zlý františkán vodu ve studánce.

Také rozhazoval uhlířům hrnce, v nichž vařili oběd. A kdyžkoli něco provedl, vždy ozval se nablízku jeho zlý smích. Uhlíři byli už zoufalí, nevěděli, co počít, jak se toho soužení zbavit. Chtěli zlého františkána polapit, ale on se umel udělat neviditelným nebo vzíti na sebe podobu čehokoli. Tak se také někdy proměnil v pařez; sedlli kdo naň, hned pod ním zmizel a napálený svalil se na zem. I ve zvěř se proměňoval, na niž myslivci marně stříleli. Někdy ukazoval se uhlířům v podobě srnce nebo jelena, který jako postřelený vlekl se po lese. Uhlíř myslel, že to bude snadná kořist, a rozběhl se za zvěří, ale jak chtěl na srnce padnouti, ten se znovu vzchopil a utíkal dále. Tak zaveden byl uhlíř hodně daleko, až konečně srnec vyskočil a uháněl jako vítr do houštiny. Nikdo na františkána vyzráti nemohl, až se to podařilo starému uhlíři Švamberkovi. Ten se kdesi dověděl, že nic nepomáhá proti takovému zlému duchu, než zaříkání. A také prý si opatřil zařikávači knížku z kláštera Svaté Dobrotivé. Dával potom pozor, až uvidí v lese zlého františkána.

Netrvalo dlouho, potkal se s ním u studánky. I vztáhl proti němu ruku s knížkou, a hned františkán stanul jako přimražený. Tu se ho starý Švamberk povýšeným hlasem zeptal, chceli přestat uhlířům škoditi. Ale františkán ani muk! Otevřel tedy uhlíř honem knížku a počne čisti zařikadlo. Pozorně čte; ani slova vynechati nesmí, ani se splésti, sice by bylo s ním zle. Při prvních slovech zaříkání zlý františkán skočil do studánky a po pás tam stál. Čte starý uhlíř, čte — a františkán zvolna se noří do studánky hloub a hloub. Křičí při tom bolestí, kroutí se a svíjí, ale zařikadlo neustává. A tak už je ten zloduch až po krk pod vodou. Řve strašlivě, z úst mu oheň šlehá, voda ve studánce jako by ve varu byla. Konečně zmizí františkán ve studánce nadobro.

Tak měli potom uhlíři pokoj od toho trápení. Starý Švamberk také hned tu zařikávači knížku spálil, protože věděl, že by bylo možno františkána ze studánky vyprostit, kdyby někdo zařikadlo četl obráceně. Ale dobrý skutek, který Švamberk uhlířům prokázal, stál ho život: třetího dne našli jej mrtvého u studánky, které dodnes říkají „Františkánská“.