Koňská hlava na slepičích nohách

To bylo nějakého jásání, když babička nařídila: „Konec lenošení a uhánějte natrhat nějakou tu bylinku. Právě teď je na ně ten pravý čas.“

Řekla to ne proto, že by už nemohla s dětmi vydržet, ne proto, že by se chtěla alespoň na chvíli zbavit jejich věčného štěbetání, jejich zvídavých otázek. Ono to tenkrát nešlo skočit si jen tak jednoduše do města do apatyky. Jednak nebyly zdaleka všude, mnohdy se zase nedostávalo peněz a někdy také docela obyčejné důvěry v lékárenské lektvary. Vždyť podobné venkovské babičky, jako byla ta naše, žily i před touhle stařenkou, a tak se po celé generace v těchhle vědmách vršily postřehy o voňavých rostlinkách a jejich léčebných účincích.

Tohle všecko sice asi děti Černých nevěděly, zato si velice dobře pamatovaly, jaká je to nádhera sedět v zimním podvečeru u kachlových kamen, z nichž škvírami dvířek vstupovaly do světnice hravé záblesky ohně a v teplounkých závanech se pod nízkým trámovým stropem šířila jemná vůně rozličných suchých lístečků a kvítků. Bylinky se u babičky vždy zvolna houpaly v bělostných, naditých, plátěných pytlících, které visely na léty a dlaněmi ohlazeném bidle nad plotnou.

To byla babiččina neomylná apatyka. Netrvalo tedy dlouho a už všechny tři děti uháněly jako s větrem o závod na blízký vršek, který se kulatí nad Smržovem daleko déle, než kam vůbec lidská paměť sahá. Dnes se mu v obci říká Chumbárek. I na mapách tohle takřka nikomu nic neříkající pojmenování najdete. Jenže v oněch časech se pyšnil názvem daleko přitažlivějším, daleko výstižnějším, poetičtějším - Chlumbájek. Cítíte, jak je tohle slovíčko něžnější? Věrohodnější? Zkrátka krásnější? A jak je v té představě nakadeřeného chloumku skryt ohlas místních bájí?

Pradávných vyprávění, z nichž vlastně takřka všechna byla do dnešní doby pokryta prachem zapomnění, jež se zvolna snáší za cválajícím časem. Tohle ale Josefa, Vojtu ani Anežku netrápilo. Na stráňce se nadšeně vrhli do měkkých polštářků „kočičích paciček“, jejichž uzoučké, bělavě plstnaté lístky sametově hladily dětské dlaně, a slabě narůžovělé hvězdicovité kvítky na nízkých stopečkách byly pastvou nejen pro naše malé sběrače. Nořili paže až po ramena do lepkavých lodyh smolniček. Zvláštností Chlumbájku bylo, že zde rostly smolničky červené i bílé. Ale ne tak nějak všechny pospolu propleteně, spíše jako by je sem vysadila pečlivá lidská ruka. Na jedné straně políčko bílých, na druhé, jakoby přesně oddělené, obdélníkové políčko červených.

Největší radost ale nastala, když Vojta objevil turánek. Snad všichni ve Smržově věděli, že je to bylinka obdařená až kouzelnou mocí. Každým rokem se objevovala jinde, ale vždy jen o kousíček dál. To podle toho, kam minulého léta zavál vítr drobná semínka. Dětem se turánek zdál vysoký, vždyť nejmladší Anežce sahal až do pasu. A když se jen nepatrně sklonila, zalechtaly ji až pod bradičkou úbory fialových hvězdicovitých kvítků. Když posléze děti donesly turánek domů, babiččino nadšení neznalo mezí. Vždyť správně usušenou bylinku mohla užít nejen proti krvácení, ale i na klouby zasažené revmatizmem i na mnohá další postižení, jejichž jména dětem naštěstí zatím pranic neříkala. Babička občas posílala také tatínka, aby se na Chlumbájku po dětech trochu poohlédl. Zda tam netropí nějakou nepravost. A to pak byl pro děti teprve ten opravdový svátek. Když měli totiž všichni košíčky až po vrch naplněné vadnoucími vonnými lístky či kvítečky, svalil se tatínek do stínu jedné ze dvou přenádherných rozklenutých plazivých borovic. Dnes je na Chlumbájku už nenajdete. Chvíli jen tak hleděl nahoru na vážně uplývající bělostná mračna, jako by tam někde vysoko hledal maminku, a poté počal vyprávět. Jeho příběhy nebyly vůbec pohádkové. Všechny se odehrávaly v dědině, nebo alespoň v blízkém okolí. Mnohdy však tatínek pociťoval takovou únavu, že jednoduše - třeba v půli vyprávění - usnul spánkem spravedlivých. To pak děti, třebaže jim to přišlo velice zatěžko, ulehly vedle něho a přimhouřenýma očima chvíli pozorovaly, jak se bílá oblaka nad Chlumbájkem napichují na dlouhatánské borové jehlice. Pak se všichni dohromady začali pošťuchovat a tak dlouho se šeptem napomínali, aby bylo ticho, až milého tatínka probudili.

Jednou se jim to ale nepovedlo. Tatínek spal a spal. On to totiž neměl ani trochu lehké. Maminka jim zemřela, když byly Anežce pouhé dva roky. A ač mohl, tatínek se už nikdy znovu neoženil. Proto se nebylo co divit jeho někdy všechno přemáhající únavě a to i přesto, že hodně práce doma zastala babička. Děti ho tehdy probudily až ve chvíli, kdy se za rozložitými klečemi a blízkými kmeny stromů počaly ukládat první nesmělé stíny nastupujícího soumraku. Předvečerním čirým vzduchem se nesly zdola od křížku zvuky zvonku, který svým klekáním zval k večerní modlitbě. Tatínek si hřbetem ruky těžce protřel oči a zřejmě již úplně zapomněl na příběh, který prve nedokončil. Zvonek mu připomněl cosi jiného.

„To za mého mládí žil pod sousední doškovou střechou kluk Pepík,“ začal tatínek. „Když mu bylo asi deset let, byl to takový usmrkanec usmrkaný, takové nic moc, zkrátka slaboučký, bylo to takové to tintítko jako za groš kudla. Ale největší nezbeda, neposlucha a rváč. A prolhaný až běda. Smržovské babky říkaly, že se v něm usadili všichni čerti, co jich jen samo peklo vyslalo do světa, aby pokoušeli lidi. Že by měl být Pepík před klekáním doma? Kdepak, to ani náhodou. On přece není jako jiné děti. Pro něho to přece neplatí. Až jednou ...

Bylo to takhle v září a Pepík dostal neodolatelnou chuť na jablka. Samozřejmě, ta nejlepší nebyla v jejich vlastní zahradě, ale v sadě Zilvarových. Mělo to ale háček. V onom sadě, který sám o sobě svou zanedbaností působil až ponuře, stál starý, z opuky vystavěný patrový špejchárek. Kdysi do něho uskladňovali vymlácené obilí. Nyní - opuštěný a kopřivami zpola zarostlý - vypadal i za dne strašidelně. A což teprve vpodvečer a v noci. Nikdo nevěděl, proč tak na lidi působí, ale snad právě proto bylo jen málo těch, a to i dospělých, kteří by si troufli po západu slunce vstoupit do sadu. Snad ti všichni čerti, co si v Pepíkovi otevřeli svou pekelnou živnost, odnesli toho večera Pepíka až k Zilvarovu kamennému staveníčku uprostřed zpustlého sadu. Rozhodně ho ale vzápětí ti ďáblíci přihnali zpátky domů. Uříceného. S vytřeštěnýma očima. S rozklepanými údy. Studený pot se mu perlil na čele. Vzápětí ho pak sevřela do svých spárů blouznivá horečka.

Dlouho všichni okolo něho chodili jen po špičkách a šeptem si špitali o tom, zda Pepík vůbec zůstane mezi živými. Horečka mu zpočátku vkládala do úst cosi o pavoucích, kteří na něho padají ze stropu. A jsou stále větší a větší. Nejvíce se ale děsil koňského zařehtání. Když se v jejich maštali ozvalo koňské zaržání, Pepík se vymrštil z vysoko nastlaných propocených polštářů a křičel - né, né, nenene, Koňská hlavo, né! Pryč, pryč, nech mě! Schovej ty pařáty! Když se pak po čtyřech přetěžkých týdnech Pepík alespoň trošíčku dostal z nejhoršího, svěřil se jen svým rodičům s tím, co prožil. Ale zapřisáhl je, že nesmí nikomu ani slůvkem prozradit. Jenže ... ani my dospělí neumíme mnohdy udržet tajemství za zuby, a tak brzy celá dědina věděla, že v Zilvarově špejchárku sídlí Koňská hlava na slepičích nohách. Obrovitá. Je dokonalou záhadou, jak to přijde, že se v něm přes den poskládá. A od té doby se už nikdo po soumraku do Zilvarova sádku neodvážil. A nejen do sádku, ale většina dětí ani jen tak pár kroků za práh domu. Od té doby také nebylo ve Smržově poslušnějšího kluka, než byl sousedovic Pepík,“ zakončil tatínek.

Toho večera děti při návratu z Chlumbájku jako by ztratily řeč. A když pak babička jako jindy poslala po večeři Anežku, aby jí ze záspi přinesla koště, malá jen nerozhodně přešlápla na místě. Tatínek hned poznal, kolik uhodilo. Přitáhl si děvčátko mezi kolena.

„To šli jednou, hodně pozdě, ve tmě tmoucí, můj tatínek, tedy tvůj dědeček, z posvícení z Výravy s číbuzským panem učitelem. A šli tak, jak se chodívávalo - přezevšecko. Spíše po strništích a šípkových mezích než po cestách. A když tak míjeli dubinku na okraji lesa Kaltouzu, tu jim pojednou slova družného hovoru zůstala trčet hluboko v hrdle. Před nimi totiž náhle vyvstala vysoká, tajemná postava, pokroucená a světélkující jakýmsi nadpozemským zelinkavým světlem. Jako by onu figuru vytvořily miliony svatojanských broučků. Jenže, kde by se teď vzali svatojánci? Šeptem se oba domluvili. Pak vyrazili vpřed. Zjevení před nimi rostlo a rostlo... Až stanuli před svítící, stářím pokroucenou práchnivějící vrbou.

Vidíš, a bylo po strašidle. Strašidla přece nejsou. A strach je špatný rádce. Může být i nebezpečný... To ten samý číbuzský pan učitel hrálo posvícení v místní hospodě, která stála hned pod kostelíkem. A v tom nejlepším před půlnočním veselí, co čert nechtěl, praskla mu na houslích struna. Naštěstí hned nato šli muzikanti na půlnoční večeři, a tak se milý pan učitel vydal na kůr do kostela, kde měl uloženy své druhé housle. Cestu znal bezpečně i potmě, vždyť nebylo neděle, nebylo svatby či pohřbu, aby si tam nepřivydělával nějaký ten krejcárek ke svému skrovnému platu. Svíčku nepotřeboval, stejně by mu ve větru zhasla. Tápavě dorazil až na kůr, nahmatal ve tmě housličky zavěšené na pultíku a vracel se zpátky. Za posledním schůdkem, už v chrámové lodi, se to stalo. Cvak... Zničehonic ho cosi chytilo za šos fráčku. A drželo. Drželo pevně. Nepustilo. Zkusil se neznámé síle vytrhnout. Nic. Pokusil se prudce se ohnat. Jen si odřel loket a housličky se zaúpěním padly na kamennou podlahu. To poslední, co uviděl před tím, než hrůzou omdlel, bylo rudě zářící věčné světélko před hlavním oltářem. Když se ho kamarádi z kapely nemohli dočkat, vydali se za ním. Pan učitel nevěděl o světě. Sebrali poničené housličky, omdlelého donesli domů a po šesti týdnech mu zahráli. Naposledy. U čerstvě vykopaného hrobu.

Tak to vidíš, děvenko, co zmůže obyčejný strach. Vždyť pana učitele držely za šos jen průvanem přivřené chrámové dveře. Žádné strašidlo. A teď utíkej babičce pro to koště...“ Na záspi Anežka zkameněla. Ze sousedovy maštale se totiž ozvalo hlasitě ostré zaržání jejich kobyly. Pak se ale odvážně podívala do temna nad Chlumbájkem, kde první stříbrné knoflíky hvězd rozepínaly černý kabátek nastupující noci, pevně se přidržela dohladka ohmatané násady koštěte a k hvězdičce, která jí připadala být nejblíž, statečně prohlásila: „Já vím, že seš, Koňská hlavo na slepičích nohách, určitě seš. Ale jen pro ty smržovské neposluchy neposlušné...“

A my už pouze dodáme - asi ne jenom pro ty smržovské...