Strážci ohňů

Bozi vědí, jak se to mohlo stát: na výšině sedmihorské uhasl posvátný oheň bohyně Morany, který střežila nejspanilejší z dcer děčanského kmene, rusovlasá Merlina. Úzkost padla na všechen lid, co sídli v údolí Bílé vody, která pak byla nazývána řekou Labe, strachovali se pomsty Moraniny a nevůle černobohů. Bázeň jímala donedávna pokojné domovy rodu, z nějž vzešla neblahá služebnice. Po široširé krajině roznesly jarní větrové zvěst o mrtvém ohni v Sedmihoří. Z hluboké rokle, odkud nikdy neodcházela temnota, vyšel zlomocný kouzelník, křivohubý zakrslík Stragomir, vyděděnec nebes i pekel, skrývaje živou jiskru v dlouhoprstých pařátech stanul v podvečerní hodině nad Merlinou. Hořekovala, tváří na plochém kameni, a smolní havrani doprovázeli její nářek zlověstným skřekem. Hrůza zahltila nebohou: za nový oheň vyžádal si kouzelník její panenské srdce, zaslíbené Amaragovi, urostlému jinochu jasných zraků, pýše a naději starého rodu, jenž byl usazen při horním toku řeky, bdělému strážci ohně, který dnem i nocí hořel na pravém břehu. Vzkřikla panna zoufalstvím a rvouc si vlasy vrhla se do šera sedmihorských hvozdů, aby se spasila. Nedbala řezavého smíchu kouzelníkova, nedbala černé noci, naplněné řevem lítých šelem a jekotem skalních běsů. Prchala, prodírajíc se divokými křovisky, a jedovaté ostny a ostré kameny jí rozdíraly tělo. Zkrvavená padla na bahnitý břeh zpěněného potoka, vzývajíc duše zemřelých předků. Mlčeli však, odvracejíce se od nehodné služebnice. Tu povstala Merlina hořce plačíc, potácela se dál. Sotvaže vkročila do javořiny, zaklel ji Stragomir ve vysoký ztepilý strom a pak se propadl do tmy. Sedmihoří zmlklo a noc černá a hrozivá se otevřela nad pralesy. Krvavé i nekrvavé žertvy přinášel Merlinin lid bělbohům, dědkům svým i slunci. Aby se rozpomněli na jejich padlou dceru a ochránili je před Moranou, aby dali roznítit nový oheň a bohyni smrti, zimy a neštěstí usmířili. Neumlkal pláč a kvil Merlinin, neutuchalo žaluplné volání o pomoc. Ve dne v noci chvělo se rašící listí javoru a drobounká, zelenavě žlutá kvítka bolestně vzdychala. Když křídlaté plody očarovaného stromu se rozletěly s větry, bílá oblaka naplnila se slzami nešťastnice a skropila hlavu Amaragovu. Nepokoj a temné tušení vyvstalo v duši jinochově. Vysoko vyšlehly plameny posvátného ohně a srdce milencovo uzřelo milovanou: bědující, vězněná v silném těle javoru prosila o smilování. Zaúpěl Amarag, ale než prochladly větry a Bílá voda byla spoutána ledem, pozvedli se nejchrabřejší všech rodů na horním toku řeky a táhli s rozhněvaným Amaragem proti proudu. Stydnoucí země se třásla pod jejich kroky, bojové písně a bujarý pokřik válečný se mísil s řinčením nabroušených zbraní. Vyslal Stragomir hejna svých zlolajných pomocníků, aby zastrašili bojechtivý lid, ale vraceli se k němu skučíce jako spráskaní psi: byli bezmocní proti spravedlivým, jež zocelila svornost a láska. Znetvořen vztekem z bezmoci vysunul se Stragomir z černé rokle a jal se s pobouřeným lidem vyjednávat. Slíbil vrátit Merlině lidské tělo, přislíbil odevzdat živý oheň do rukou statečných, ale jedno si vymínil: Merlina musí obezřele bdít nad novým ohněm na levém břehu Bílé vody, naproti Amaragovi, a jejich ohně už nesmí zmrtvět, jinak navěky oba propadnou temným mocnostem horským. Uvěřili všichni bezelstnosti Stragomirově, rozradostnění přijali od něho živou jiskru a s blaženou Merlinou se s jásotem navrátili domů. Blahořečíce božstvu a slitovným dědkům obětovali jim, plesali a pěli svaté zpěvy díkuvzdání. A na levém břehu Bílé vody rozhořel se veliký oheň, aby svítil k poctě uražené bohyně a ku blahu veškerého lidu. Věrně a ostražitě střežila rusovlasá služebnice vzácný oheň, denně při slunce západu poklekla na náhorní plošině a modlila se vroucně k dobrotivému božstvu. Aby vlídně shlíželo na ni a na Amaraga, aby je neopouštělo. Čas plynul a blížila se krutovláda bohyně zimy. Jednoho bouřlivého večera vyrazily z divokých skal mrazivé větry a sluhové Stragomirovi je zahnali ledovými pruty k hornímu toku. Zběsilá vichřice se vrhla k Merlininu ohni a smetla jej z posvátných kamenů, poté s řevem přelétla mrznoucí řeku, a než nastala půlnoc, zhasl i oheň nešťastného Amaraga. Strašlivá temnota zastřela údolí Bílé vody a všechny zachvátila dusivá hrůza. Když pak vyšlo teskné zimní slunce s vybledlými paprsky ozářilo ztichlou krajinu při horním toku, s ustrnutím zahleděly se starobylé rody v posvátná místa na obou březích, neboť tam, kde ještě včera plály mocné ohně Merliny a Amaraga, trčely z pustých kamenitých plošin dvě pískovcové skály. A oči děsem zkalené poznaly v nich podoby svých navždy ztracených dětí.Přešly věky nad divukrásnou krajinou vzdělanou kdysi a zušlechtěnou rukama předků. V prach a nicotu obrátily se jejich kosti, se zbožností a úctou uložené pod šeré mohyly. V zapomnění upadl osud mladých a nadějeplných ratolestí hrdých kmenů, Merliny a Amaraga. Ale dlouho, předlouho ještě košaté stromy javorové lkaly pod hlubokými hvozdy sedmihorskými a dlouho tu vázly kroky osamělých poutníků. Každému, kdo pak pod pískovcové skály na horním toku vstoupil, sevřelo se srdce nevýslovnou úzkostí. Teprve v dobách křesťanských, kdy už temena obou skal byla dávno změněná sluncem, větry a vodou, zahleděl se kdosi v tklivém rozjímání na kamenná těla milenců a nazval tyto smutné skály Jeptiškou a Mnichem. A ta jména jim zůstala podnes.