O vlkovi a vdolcích

Za starých časů se kolem celých Slatinek prostíraly husté lesy a v nich prý tenkrát bývalo moc vlků. Kdysi k ránu se vracel domů do Slatinek jeden muzikant. Hrál v jedné vedlejší dědině na svadbě a na zádech si nesl celý ranec vdolků, dostal je na cestu jako véslužku. Jak došel na jedno místo v lese, najednou zůstal stát. V tom šeru se za stromy něco hýbalo a mezi křovím na něho svítily dvě žluté oči. Muzikanta polilo horko po celém těle. Vlk! Rozmýšlel se: Co včil, co si mám počít? Vté ho přece jenom něco napadlo. Vzal do ruky housle a začal na ně hrát a brnkat a díval se, co vlk udělá. Ten přešlapoval na místě

škaredě vrčel a zle cenil na milého muzikanta zuby. Tak muzikant sdělal ranec, vzal jeden vdolek a hodil jej za sebe. „Na, vezmi si ho, je čerstvý a ze svadby. Tu máš,“ potichu volal na vlka. Milý vlk vdolek očichal a pak jej schlamstl, asi mu chutnal. Muzikant házel vlkovi vdolky po jednom a pomalu se bral k dědině. A vlk za ním, a ty vdolky sbíral a žral, jen se oblizo val. Než se dostali k první chalupě, měl muzikant ranec načisto prázdný, všecky vdolky vyházel, jeden po druhém. Skočil do síně, strachy se třísl po celém těle. Zachránil si život na poslední chvíli. To místo, kde se tenkrát v noci s vlkem potkal, dostalo potom jméno Vlkovy.