Nýznerovský vodník

Nýznerovský vodník Jeseníky, to nejsou jen vysoké hory jako Praděd, Velký děd, Malý děd, Keprník, Vozka, ale také menší kopce jako Zlatý chlum, Sněhulák, Sviní vrch, Čertova hora. A pod horami vel-kými a malými jsou různá údolí a údolíčka. A co by kamenem dohodil, vlastně přes cestu z Ramzové do Lipové, jsou další hory Rychlebské. Menší, ale půvabné. A z nich, stejně jako z jesenických hor, stékají různé potoky, bílé, černé, červené, staré, nové, navíc se občas ztrácejí pod zemí, pro-tékají jeskyněmi, jsou to opravdové pohádkové potoky. Právě sem do Stříbrného potoka se přestěhoval z říčky Huntavy od Rešovských vodopádů zvláštní vodník. Žádný ušmudlánek nebo usmrkánek ani dýchavičný děda, ale pěkný švihák, mladý, sportov-ní, jakýsi vodnický princ. Prý mu na Huntavě bylo smutno, voda zde jen hučela a skučela a huhňala, do kraje nebylo kloudně vi-dět. Proto, když slyšel o stříbrné vodě na druhém konci Jeseníků, neodolal a vydal se přes hory, doly a vody až k Nýznerovu. Tady ponorná voda pod zemí vybuchuje a duní pod nohama a v jeskyňkách omílá kořeny starých vápenců a zvenku peřeje provzdušňují kamenné plice potoka. Zvukomalebná voda má ráda chladná rána, hou, hou je slyšet nad vodou a pod vodou, v lese nese zelené větve a vzdychá ách, óch, ích, á, é, í, ó, ú, ou. Byla by to dlouhá pohádka, kdybych vypravoval, co všechno náš vodník Milouš, jak mu začali v Nýznerově říkat, zažil. Jak potkal vodníka z rybníka, který mu vyprávěl legrácky o kama-rádu Cochtanovi, Brčálovi a Pulcovi, jak blbnul s vodníky Poto-čáky, popíjel s Jožinem z bažin, jak málem zabloudil, ale polská vodnice mu ukázala správnou cestu. V Nýznerově se zabydlel pod jedním malým vodopádem. A u té-to vody ještě více vynikl jeho oblek ze stříbrozelené látky, která se leskla jak kůže lipana. Milouš věděl, že je nápadný a pěkný, ale choval se skromně a mile. Snad proto mu lidé i ostatní vodníci ze skal a z jeskyň začali říkat Milouš. A protože se často prochá-zel údolím potoka, kde voněly všelijaké rostliny, například koko-řík vonný, zvonek vousatý, vratička měsíční, hvozdík pyšný, voněl tak zvláštně a hezky, jako když znaveni usneme u schnoucího sena, že ani parfém od Diora by mu nemohl konkurovat. To přilákalo zájemce a zájemkyně zvláště z druhé strany hor, kteří už odedávna měli smysl pro obchodní taje. Ještě štěstí, že tento zájem o Nýznerovské vodopády měli jen vodníci a všelijaká čeleď hastrmanská, protože jinak by už dávno bylo po klidu i krá-se tohoto kamenného moře u ztracených a divokých vod, lidé by zde ulomili a vykopali každou nápadnější rostlinu, každý barev-nější kámen a možná by i vodníci se museli přestěhovat do temných slují jeskyň. Jenže i vodnická turistika přes vysoké a neschůdné pohraničníhory byla náročná a pašované tretky neměly úspěch, protože tehdy ještě nebyla taková sháňka po očních stínech. Vodník Mi-louš sice nosil různé jantarové přívěsky, pod každým vodopádem měl zavěšené celé šňůry jantarových ozdob, aby ještě víc obrousila a vyhladila, ale nejvíce ho trápilo, že se nemůže aby je prudká voda vidět s polskou vodnicí Matyldou. Matylda, ó Matylda byla ladná a šumná! Milouš přestal chodit na besedy k frýdberským hastr-manům do skalních jezer, vysedával nad vodopády a díval se smě-rem na Kovadlinu. Za tu však neviděl. Neviděl šumnou Matyldu v šumící říčce Bialé. Matylda byla také novou obyvatelkou tohoto kraje, přistěho-vala se až z Mazurských jezer, protože toužila poznat zase jiné vody, a zde se uvolnilo místo po panu Vasrmanovi, který nerad odcházel až do dalekého Baden Badenu. Tolik smutného vodníka neznali ani skalní skřítkové. Viem jim ho bylo lito, a proto jednou po borůvkové hostině, kterou zakončoval borůvkový pudink s medem, povstal ten nejumaza-nější a řekl: „Otče Borůvkové hory, jistě znáš vodníka Milouse a jeho trápení. Chtěl by častěji navštěvovat krásnou vodnici Ma tyldu, jenže přes hory je to daleko a pro vodníka namáhavé. Pozvi ho k nám a ukaž mu podzemní cesty pod horami až na druhou stranu." K této prosbě se přidávali i ostatní skřítkové a prosili svého otce. On jim vodník Milouš stavěl na vodě různé klouzačky a vory a mlýnky a učil je plavat na ouško, na psa i na žabičku. Otec skřítek olizl poslední lžičku borůvkové dobroty a pronesl: Dobře. Souhlasím s vámi. Dojděte pro vodníka Milouše a já mu ukážu cestu. Budou v ní i prameny a pramínky vody, takže ne-půjde po suchu." Jako šišková lavina se vyřítili skřítkové po stráni ke Stříbrnému potoku. Našli tam na obvyklém místě smutného Milouše a o překot na něj volali: „Pojď s námi, náš tatínek ti pomůže ukázat cestu pod horami. To budeš za chvilku u Matyldy." Vodník Milouš ani nestačil poděkovat, nabral vodu do kapes a pospíchal za skřítky, kterým mezi balvany sotva stačil. Naproti však šel vládce skřítků a sotva začal vodník děkovat, starý skřítek ho přerušil: „Rád tě dovedu do vnitřku hor, ale nikomu nesmiš povědět, co zde uvidíš. Jinak by hory zasypaly všechny potoky, které z nich vytékají." Všechno vám slibuju, jen co najdu Matyldu, hned se vrátím zpátky, celý šťastný odpověděl vodník. Pak skřítek odvalil kámen a vstoupili do jeskyně. Po jejím dně se plazil jako hádek malý pramínek. Bratři, strážci horských pokladů, doveďte přítele vodníka na druhou stranu a zpátky!" Na konci temné chodby zablikalo světélko. Vidíš?" pravil starý skřítek, pořád půjdeš za tímto světlem. A tady máš ode mně ještě také něco na cestu. Je to světelný kamínek. Když ho položíš do dlaně, ukáže ti cestu a přivolá po-moc. A teď už jdi. Čeká tě Matylda." Vodník měl zpočátku strach, ale protože pořád před sebou vi-děl světýlko, přestal se bát. A skutečně za chvíli byl na druhé straně Rychlebských hor. Zavolal jen „děkuji", poznačil si východ a po čichu brzy našel potůček, který jistě stékal k Bialé. Určitě se nemýlil, když spatřil bílou vodu, stejně stříbrnou jako na jeho potoce. Jen nevěděl, jestli má jít po proudu nebo proti proudu. Sedl si, aby vzpomínal, co mu dříve vyprávěla Ma-tylda. Měl se jí taky zeptat. Teď ji jde překvapit, ale co když ona nebude doma? Co když odmítne s ním jít? Dost se trápil těmito otázkami a málem zapomněl, že sedí na kraji tůně, odkud ho pozoruje známá tvář. Tak co, Milouši, za Matyldou? Prý už na tebe čeká. Ale je to ještě po proudu dost daleko. Půjčím ti loďku a potáhnou ji moje nejlepší vydry." Vodník Milouš myslel, že sní. Ale na vodě stála ze stromu vydlabaná loďka a před ní dvě hbité vydry. Nasedl a jel jako o závod. Projeli několik tůní, peřejí, splavů, až přijeli k tůni, do které zaplétala své vlasy stříbrná vrba. Tady vydry zastavily a ztratily se v břehu mezi kořeny. Z druhé strany se ozvalo „Mi-loušku a pak už bylo všechno jako u lidí, kteří se mají moc rádi. Mluvili česky a polsky nebo vůbec nemluvili, nakonec zavolali na vydry a ujížděli zpátky. Dvakrát se musely vydry zastavit, aby si odpočinuly, ale brzy byly ve své tůni. Opět byla slyšet česká i polská slova díků starému kamarádovi a jeho vydrám, ale pak už jen polská při loučení, které není nikdy veselé. Vodnice Matylda opouštěla svoji Bialou, svoji bílou vodu, svůj domov. Ale bude žít jen o kus dál za kopcem, zná už ten kraj, líbí se jí, rozumí řeči svého muže, oba budou hovořit česky i pol-sky, protože tyto jazyky jsou odjakživa bratrské. Do hor se dostali snadno a Milouš záhy našel vchod do podzemíhor. Matylda se chtěla zeptat, ale Milouš jí naznačil, aby teď mlčela. Vstoupili do temnoty, ale nikde se neukázalo žádné světýlko, nikdo na ně nečekal. Milouš si vzpomněl na světelný kamínek, položil ho na dlaň a hned kolem sebe viděli. To, co viděli, se nedá ani popsat. Ze skal se třpytily různé barvy a tvary kamenů, ale nebyly to jen obyčejné křemeny, slídy, vápence, granáty, ale křiš-ťály různých barev, ametysty, jaspisy, zlaté a stříbrné žíly a ze-lený malachit a modrý azurit, prostě taková krása, která je uscho-vána v hlubinách hor. Pak se před nimi objevilo světýlko, proto Milouš vzácný kami-nek uschoval. A šlo se jim podél pramene opět dobře, drželi se za ruce a na konci chodby je už čekal vládce skřítků. Poděkovali mu, pozvali na svatbu, Milouš odevzdal kamínek, který venku vůbec nesvítil, a šli do společného domova. Za několik dní byla svatba, přijeli vodníci, skřítkové, přiletěli ledňáčci, uhelníčci, modřínky, pěnkavy, skorci, čápi, sovy, přišli jeleni, srnky, lišky, divočáci, no byl tady hotový babylón, což je vždycky zmatek. Ale všechno dobře dopadlo, pila se ta nejlepší pramenítá voda, ochucená bylinkovým sirupem. Za nějaký čas se narodila dvě hastrmánčata, krásná jako malá koťata nebo kozičky. U vodníků vládla pohoda a štěstí. Jenže kolem pohody a štěstí se občas potlouká i závist. Paní kněžna v nedalekém zámku uslyšela o zajímavých vodní-cích a o tom, že prý znají cestu k horským pokladům. Vzkázala pro vodníka Milouše a nařídila mu, aby jí ihned ukázal cestu k pokladům, jinak ho ze Stříbrného potoka vyhodí i s jeho rodi-nou. Co měl vodník dělat? Na rozmyšlenou měl málo času, takže svolil a doufal, že ho po cestě něco napadne. Šli pořád podle po-toka, naštěstí žena ani děti ho neviděly, jen více odbočil do skal-ních věží, kotlin a děr, kterým se říká Peklo. Tam ukáže kněžně poklady. Přišli do skal. Náhle se setmělo. Kněžna se strachy třásla, ale touha po bohatství ji doháněla k šílenství. Nadávala a křičela na vodníka, že ho nechá zbíčovat, že stejně vyžene jeho ženu a děti. A v té chvíli se na skále objevilo světélko. „Tam je to, paní kněžno, ale já už bez vody nemohu jít. To svítí zlato a tam je také vchod do jeskyně." Kněžna už na nic nečekala a jako pomatená šplhala na skálu. Světélko na ní stále zůstávalo. Vodník však nečekal a utíkal pryč. Jak ucítil vodu, spadl do ní a nad sebou jen slyšel hukot skal a kamení. Nad potokem jak mostní oblouky se poskládaly kameny a vod-ník plul potokem, který vtéká do jeho Stříbrného potoka. Když připlul do své tůně, slzy mu padaly z očí a stávaly se z nich perly, které proud vody smíchal s pískem. Co se stalo s nýznerovskými vodníky? Starý vodník začal tloust-nout, ale naštěstí v nedalekých lázních v Lipové léčí otylost, takže se nechal přemluvit a docházel na ambulantní léčení, které také zásluhou správné životosprávy bylo velmi úspěšné. Pak se s manželkou rozhodli, že budou trochu cestovat a navštěvují různé vodnické pamětihodnosti jižních Čech. Jejich děti a vnoučata hlí-dají Nýznerovské vodopády, protože je zde chráněné území.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?