O čertově kameni

Je řada pověstí o Čertově kameni. Jeden takový kámen se měl nacházet také na labském břehu mezi Velkým Březnem a Děčínem. Dnes tam stojí zřícenina hradu Vrabinec. Někde pod ním měl být velký černý balvan, kterému se pro jeho barvu mělo říkat Čertův. A jak už to tak bývá, také pod ním měl být uložen poklad. Získat ho mohl kdokoliv, kdo by ke kameni přišel o půlnoci a pokropil ho svěcenou vodou.

Čert zlato vydal jedíně tehdy, když dotyčný správně zodpověděl otázku, kterou mu dal. Pokud se mu to nepodařilo, měl ho čert odnést na rok do pekla do služby.

Žil kdysi v kraji jeden chytrák. Chytrost mu však život nijak neusnadňovala, byl chudý jako kostelní myš. A tak si jednou řekl, že to zkusí i s čertem. Co kdyby bylo něco pravdy na té pověsti.

A tak se tedy jedné letní noci vydal k černému kameni.

Když odbila půlnoc, pokropil kámen svěcenou vodou, kterou si přinesl s sebou. Objevil se mužík v mysliveckém kloboučku a co prý tam dělá. „Říká se, že pod tímto kamenem je ukryt poklad a čert ho vydá tornu, kdo mu správně zodpoví otázku," řekl mu ten chytrolín. Mysliveček přikývl: „Správně díš. Tak tedy mi řekni: Kolik párů bot potřebuje deset čertů dohromady?" Muž přemýšlel a přemýšlel. Je to určitě čertovský chyták, zoufal si. Už už si představoval, jak u čerta rok slouží, když mu blesk hlavou nápad.

„No jasně," povídá. „Nepotřebují žádné boty, protože mají na nohou kopyta."

Čert se zamračil, ze země se vyvalil dým a černý kámen se lehce hnul z místa. Pod ním se zablýskalo zlato.

„Vezmi si, kolik uneseš. Ale pamatuj, že pokud jen jeden zlaťák cestou upustíš, ostatní se ti promění v bláto," řekl ještě mysliveček a zmizel.

Chytrák si nabral plné kapsy, do čepice a za košili a vydal se zpátky domů. Sotva však udělal deset kroků, spustilo se skutečné peklo. Přes cestu mu přebíhaly různé příšery, natahovaly po něm ruce a volaly, ať jim dá zlato. Kořeny vystupovaly z půdy a přehrazovaly mu cestu, že málem zakopl. Zvedla se i vichřice a všude kolem to děsivě běsnilo.

I když mu bylo z těch příšer, které se různě zjevovaly a dotíraly na něj, úzko, zastavil se, zlato opatrně přesypal do košile, zavázal rukávy a cípy přes sebe, aby ani zlaťáček nevypadl, a pokračoval v cestě. Běsnění bylo ještě silnější, ale on zdárně doklopýtal až domů. Tam položil zlato na stůl a usedl k němu. Když ráno kohout zakokrhal, vichřice, která za okny řádila až do té doby, rázem přestala. Uprostřed místnosti se v dýmu a ohni objevil jeho známý mysliveček, tentokrát až ve své čerti podobě. „Vyhrál jsi," křikl a zmizel, jen smrad po něm zůstal.

„Vida, někdy se i chytrost vyplatí," řekl si ten muž. Spokojeně si pak čertovy zlaťáky užíval až do smrti.