Kamenný pes

Je to už moc dávno. Tehdy ještě nejezdily vlaky, ještě se formančilo. Byly to pěkné časy! Pro zboží se jezdívalo daleko do světa. Pro sůl až do Krakova, výměnou za čerstvé nebo sušené ovoce. A pro obilí jezdili formani až do Uher. Vozili odtamtud i perleť výměnou za vlnu. Do Uher vozili dřevo a domů obilí. Protože na Beskydě se tehdy málo země osévalo. Jen tu a tam kousek ovsa nebo ječmene na placky. Na kopcích zvonily zvonečky ovcí a koz. Jiného tehdy lidé ani neznali ani nepotřebovali. Jeden gazda tehdy také formančil. Byl odkudsi z Čeladné. Také byl kdysi se dřevem v Uhrách pro obilí a potkal se tam s jakýmsi velmi bohatým hospodářem. Ptal se toho formana: „Odkud jsi?" „Ale, tam z moravské strany. Z Čeladné, jestli víš." „Z Čeladné? A víš o tom kamenném psu na vrchu nad Čeladnou?" „Och. Jistěže o něm vím. Dobře!" povídá forman. „Tak poslouchej. Dovez mi toho psa, dobře se ti odměním." „Co by ne," povídá forman a také to milému hospodáři hned přislíbil. Ten mu všechno dřevo za pěkné obilí vyměnil a ještě mu přidal závdanek i na toho psa. Jen ať mu ho brzy přiveze, přikazoval. Forman souhlasil a hned jel na milou Moravu, na Čeladnou, domů. Ani o tom doma nikomu nic neřekl, vzal pacholka, aby mu pomohl a jel pro toho psa. Sotva se jim ho podařilo pomocí sochorů naložit, jak byl těžký. Přikryli ho chvojím a jeli domů, až kola praštěly. Jak by nepraštěly, když je kamenný, myslel si gazda. A pacholkovi přikázal, aby o tom nikde nemluvil. Druhého dne gazda jel zpátky do Uher. Počasí bylo pěkné, i cesty, jelo se mu dobře. Uherský hospodář měl velkou radost, že mu forman splnil přání, div ho neobjímal. Až to bylo formanovi divné. Hospodář nechal pacholky donést psa do světnice a poslal je pryč, na pole. Potom vzal za dveřmi sekeru a praštil toho psa, až mu hlava uletěla. Tu se začaly z psiska sypat peníze. Zlaté i stříbrné. Pes byl uvnitř dutý a plný těch peněz. Jen se leskly, když na ně sluníčko oknem zasvítilo. Ach, zalitoval v duchu forman. Jaké bohatství mohl mít! Jak byl hloupý, že to sem vezl! Hospodář, jako by uhodl jeho myšlenky, vzal košík a nasypal ho vrchovatě zlatem. „Tu máš, za to, žes mi splnil přání. Víš, já jsem také z Moravy, ale musel jsem odtamtud kdysi utéct. I s kamarády. Ale ti už nejsou na světě, tak to všechno patří mi." A lopatou házel peníze to truhly, co stála v koutě světnice. Tak si vzal forman svůj díl a hospodář mu ještě nasypal do pytlů pěkného obilí, kolik vůz uvezl. Takové ještě nikdo z Uher nevezl. Teď už forman nelitoval. Zlato nasypal do jednoho pytle nahoru a jel domů. Koně ten náklad sotva táhly