Pověst o ztraceném smíchu z panelového domu

Na českobudějovickém sídle Šumava stojí panelový dům, který se na první pohled neliší od ostatních. Přesto kolem jednoho z jeho oken ve čtvrtém patře lidé dodnes procházejí s mrazením v zádech. Místní si o něm po nocích vyprávějí příběh, v němž se mísí bezmezná otcovská láska s nejtemnější lidskou krutostí – pověst o duši malého chlapce, která v onom bytě odmítla utichnout. Příběh začíná v době, kdy se v bytě místo chladu usídlilo teplo a bezpečí. Poté, co matka rodinu opustila, zůstal otec na výchovu svého jednadvacetiměsíčního syna úplně sám. Pro muže se malý chlapec stal středobodem vesmíru. Každý jeho den se točil kolem synova smíchu, prvních nejistých krůčků a objevování světa. Otec dělal první poslední, aby chlapci nahradil chybějící mateřskou náruč. Pokojík vymaloval výjevy z knížek, přes hrady se svítícími okny ve tmě, draka a dobrodružstvími, jež podporují fantazii v dětských hlavach. Pořídil hračky a každý večer chlapce uspával s vědomím, že i když jsou sami, jejich pouto je nezlomné. Mezi panelovými zdmi vytvořil ostrov čisté, upřímné lásky. Malý syn v otcově přítomnosti zářil – jeho zvonivý smích se denně rozléhal chodbami domu a sousedé věděli, že otec pro svého chlapce dýchá. Pak však přišel osudný listopadový den. Matka, která do té doby žila vlastním životem, ohlásila návštěvu. Otec, veden snahou neupírat synovi právo vidět matku, ji pustil přes práh. Netušil však, že s ní do bytu vchází chlad, který už nepůjde vyhnat. Když matka viděla, jak chlapec k otci lne, jak moc ho miluje a jak spokojeně bez ní žijí, namísto mateřského citu se v ní probudila temná, spalující žárlivost. Uvědomila si, že chlapcovo srdce už plně patří otci a že ona v něm má jen pramalé místo. V její mysli se zrodila strašlivá, zvrácená myšlenka. Nedokázala snést představu, že by dítě, které porodila, mohlo být šťastné s někým jiným. V té nejtemnější vteřině lidské mysli se rozhodla: "Když ho nemohu mít já, nebude ho mít nikdo." Využila chvíle otcovy nepozornosti. V mrazivém ránu 6. listopadu otevřela okno dokořán a malého, nic netušícího chlapce z něj vyhodila do prázdnoty. Vzápětí, snad pod váhou okamžitého šílenství nebo ve snaze uniknout trestu, vyskočila za ním. Ona pád z dvanácti metrů s těžkými zraněními přežila. Chlapcovo malé srdce však dotluklo okamžitě na chladném betonu pod okny. Byt zůstal prázdný, zasažený tragédií, kterou lidský rozum nedokáže pochopit. Čas však plynul a zanedlouho se do bytu nastěhovali noví nájemníci. O neštěstí neměli tušení zdi byly nově vymalované a pokojík opět připraven pro nový život. Jenže zdi domů mají paměť, do které se krutost otiskuje hluboko. Noví obyvatelé brzy zjistili, že v bytě nespí sami. Každou noc, přesně ve chvíli, kdy sídliště utichlo a lidé upadli do nejhlubšího spánku, začaly v dětském pokoji ožívat neviditelné stíny. Z ničeho nic se tmou rozezněl tichý, průzračně čistý dětský smích. Byl to ten samý radostný smích, kterým chlapec kdysi obdarovával svého milujícího otce. Zněl tak živě, jako by v rohu místnosti batole právě stavělo věž z kostek. Když však vyděšení rodiče rozsvítili světlo, pokoj byl prázdný a vzduch v něm ledový. Jakmile se světlo opět zhaslo, smích se proměnil. Jako by si dětská duše uvědomila, že otec, který ji vždy chránil, tu není, a že náruč, do které padá, je cizí a chladná. Smích vystřídal usedavý, tichý pláč a žalostné fňukání. Nebyl to pláč z hněvu nebo touhy po pomstě; byl to pláč dítěte, které bloudí a marně hledá svého tátu. Otec po té strašlivé ztrátě v bytě nezůstal. Bolest byla příliš velká a zdi mu až moc silně připomínaly štěstí, které mu bylo vyrváno z rukou. Vydal se na cesty, daleko od města, do míst, kde ho nikdo neznal, aby v neustálém pohybu našel alespoň kousek klidu pro svou zlomenou duši. Jednou za čas se však pod ono okno na sídlišti Šumava vrací. Sousedé říkají, že se u panelového domu objevuje tiše, jako stín, často v pozdních večerních hodinách, kdy už venku nikdo není. Na místě, kde chlapcovo srdce dotlouklo, se na chvíli zastaví, skloní hlavu a zapálí svíčku. Plamínek té svíčky prořezává tmu a stoupá z něj tiché teplo. A právě v při těchto nocích, kdy otec pod oknem stojí a vzpomíná, se prý pláč v dětském pokoji nahoře utiší. Jako by duše chlapce skrz sklo ucítila známé bezpečí a věděla, že jeho táta na něj nikdy nezapomněl. Jakmile ale otec opět odejde a svíčka dohoří, okno ve čtvrtém patře zahalí starý známý chlad. Starousedlíci dodnes říkají, že tato pověst není o strašení, ale o věčném poutu. Každého 6. listopadu, v den výročí té strašné rány, hoří pod oknem svíčka nejjasněji a pláč chlapce splývá s podzimním větrem – jako věčné volání do tmy, které připomíná, že opravdová otcovská láska nekončí ani tam, kde utichne tlukot dětského srdce.