O vodníkově přadenu

Ves Pravětín leží u Vimperka. Jednou o senách poslala tam selka sekáčům na louku oběd. Když už byl pohůnek s košíkem pryč, povídá najednou selka sedlákovi:

„Ty, slyšíš? Mně se zdá, že budou mít málo chleba. Vezmi tuhle pecen a dones jim ho, ať si přikrojí, kdyby se nedostávalo!“

Sedlák jen přikývl, sebral pecen a šel. Sešel za vsí k lukám, jde cestičkou podle vody a libuje si, jaké bude seno. Tráva vysoká, a na sušení se ukazuje pěkný čas. Najednou tu vidí, že jde proti němu po cestičce mužíček, přihrblý, šosatý kabát zelený má a na hlavě čepici ze sítí upletenou. Dojde ten chlapíček k sedlákovi, dá dobré poledne a povídá: „Hospodáři, mám hlad. Nedal bys mi kousek chleba?“ Sedlák byl v dobré míře, přikývl, vytáhl zavírák, skrojil s pecnu pořádnou patku a podal mužíčkovi. Ten si k chlebu přivoněl, usmál se a řekl:

„Děkuju. Chléb máte u vás pěkný, pochutnám si. Abys neřek‘, žes dal zadarmo, taky ti něco dám — pro hospodyni.“ Při tom vytáhl mužík ze šosu pěkné přadeno lněné příze a podává je sedlákovi. „Ať vije, jak vije,“ povídá, „konce nedovije; jen ať neříká dost!“ Potom šel mužíček dál a sedlák pospíchal k sekáčům. Přadeno vstrčil do kapsy, ani o něm, ani o mužíkovi na louce nepovídal. Teprve když přišel domů, vytáhl přadeno, dal je ženě a řekl, od koho je dostal. „A neznáš ho?“ ptala se selka. „Neznám. Bude on to nějaký přespolní,“ sedlák na to. „Pěkná příze,“ pochvaluje si hospodyně.

A tu sedlák ještě pověděl, co mu ten mužík řekl o vinutí. Žena se mu dala do smíchu, ale hospodář jí na to, ať to jen zkusí — uvidí se. Začala selka z přadena klubko odvíjet. Už bylo veliké, ale přadena neubývalo. Přetrhla tedy přízi, začala nové klubko navíjet, a bylo zrovna tak. Uvila druhé, třetí klubko, přadeno pořád celé. Teď viděli sedlák i selka, že to není jen tak ledajaké přadeno.

„Slyšíš?“ povídá selka muži, „že to byl vodní mužíček!“ Tomu už sedlák také věřil, ale oba byli tomu daru rádi. Nikomu nic o tom neřekli, potajmu s přadena klubek navíjeli, uschovávali v komoře. V létě ani tuze pokdy nebylo na takovou práci, v zimě mohli u toho sedět déle. A tak mohl brzy sedlák s klubky příze do města, dobře je prodal, pěkné peníze stržil. Šlo tak u sedláka rok, šlo dva, až třetí zimu přihodila se taková věc: Selka seděla se sedlákem od rána u vinutí. Ale přišel do vsi řezník a stavil se také u toho sedláka, máli něco na prodej.

Sedlák vyšel na dvůr, selka za ním. A co tam venku s řezníkem jednají, vejde do světnice mladší děvečka, nese dříví na přiložení, a starší za ní, také tam cosi nesla. Vidí ta starší přadeno na stole, při něm klubko začaté.

„Pojď,“ povídá starší děvečka mladšince, „pomůžeme selce!“ Daly se holky do vinutí, za chvíli klubko jako hlava — a přadena neubývá. Diví se tomu obě nemálo. Starší napadne, že to není s dobrým, chce toho nechat, a povídá: „Už dost!“ a odloží přadeno. Ale vtom už vidí obě, že začíná přadena valem ubývat.

„Dovineme to,“ mladšinka se ozvala, a také tak udělaly. Sotva byly hotovy, vchází selka do dveří. Hned shlédla, co se stalo. Bylo jí, jako když do ní nůž vrazí. Ale přemohla se, nic děvečkám neřekla, aby ji neroznesly, že umí čarovat. — Do smrti litovali selka i sedlák, že tak přišli o zázračný dar.