O pekelném myslivci

Nedaleko Vitína stála hájovna zvaná Kohlloch neboli Uhelná díra. Tato malá fořtovna, patřící podobně jako okolní lesy děčínské vrchnosti Thun-Hohensteinům, získala svůj neobvyklý název proto, že se zde dříve nacházelo množství uhelných milířů. Výrobou dřevěného uhlí si tady vydělávali na živobytí ti nejchudší. A jak je všeobecně známo, na chudé musí být přísnost. Není tedy překvapivé, že se podle tradovaných vyprávění ve zdejším okolí vyskytoval záludný hajný, který měl spadeno na ty nejnuznější.

Ten myslivec byl vysoký, nosil dlouhé kníry a vy padal na první pohled zlověstně. Na místní ubohé chalupníky, kteří si na panském přilepšovali paběrkováním lesních plodů a otopu, byl doslova jako ďas. Když spatřil neopatrného člověka s trochou chrastí, hned na něj poslal své vzteklé psí potvory pojmenované Nebel (mlha) a Himmel (nebe). Ti pak obvykle nešťastníka řádně prohnali a dotyčný mohl mluvit o štěstí, když se mu podařilo doběhnout do bezpečí, aniž by ho ty psí bestie potrhaly.

Jednoho dne ten myslivec spatřil jakéhosi umouněného chlapíka, který si ze stromu ulamoval suché větve. Podle zjevu té osoby zlostný myslivec usoudil, že by se mohlo jednat o některého z uhlířů, kteří mu leželi v žaludku, protože je podezříval z různých nepra vostí. Proto také rázně křikl na své dva psy: „Himmel! Nebel!" A dodal: „Trhej!" Vypustil obě šelmy a těsně za nimi se jal pronásledovat toho umouněnce. Uhlíř začal před myslivcem a jeho krvelačnými psy prchat, ale měl smůlu. Myslivec zdejší lesy znal jako své boty, takže brzy zahnal toho umouněného chlapíka do úzkých. Bylo to kdesi v místech, kde se v zemi nacházela díra po velkém milíři, z níž se ještě po letech stále kouřilo. Už ho téměř měli! Myslivec se škodolibě chechtal a oba psi na nešťastníka zle vrčeli. Umouněnec však udělal něco nečekaného: Skočil do té kouřící jámy! Myslivcovi psi se vrhli za ním. Myslivec ztuhl překvapením. Z díry se zakouřilo a z jejího nitra se ozval škodolibý smích. Na to do ní rozčilený myslivec zařval: „Co je to za čertovské čáry! Koukej mi vrátit mé psy!" Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Jestli chceš své psy, myslivče, tak si pro ně pojď!"

Prchlivý myslivec zrudnul a vztekle skočil do té kouřící jámy... A tak on i jeho psi navždy a beze stopy zmizeli. Místní pak dlouhá léta tvrdili, že v blízkosti fořtovny zvané Kohlloch se někdy objevuje přízrak myslivce, kterého doprovázejí dva ohniví psi. „Běda poutníkovi," říkali, „který se s těmito pekelnými přízraky cestou do Vitína nebo dál na Bukovou horu potká! Les pod Vitínem je jejich ohnivou honitbou!"