O bludném kořenu

V Kolovči na Domažlicku povídali, že tam blízko místa, kde „V hájích“ říkají, je „bludný kořen“ v zemi, který kdo překročí, cestu si zmate, začne bloudit a jen stěží cestu domů najde.

Tak také žena jedna z Kolovče chodívala často do okolních vesnic, posilkami se živila a prodejem hrnců. Jednou na podzim vypravila se po poledni do Nových Dvorů. Na zpáteční cestě přepadl ji večer, měsíc nesvítil, sotva na cestu viděla. A tu, když přišla k těm „Hájům“, spletla si najednou cestu a začala bloudit, nevěděla, kde je a kterým směrem má se dát. Chodila sem a tam, cesta konce nebrala. Ať se obracela na kteroukoli stranu, nikde pravé cesty nalézt nemohla. Strach ji přepadl, pot vyrážel jí na čele, nohy pod ní klesaly, a když se dostala až k „černým křížům“, na opačné straně, nežli kam měla přijít, klesla tam vysílená na trávník a ztratila vědomí.

Tu šťastnou náhodou namanul se tam hajný z Osvračína, který byl na cestě do Chudenic. Přijde k „černým křížům“, vidí na zemi ženu ležet. Přiskočil a přiklekl k ní, zdá se mu, že je mrtvá. Poznal ji; ona k nim do hájovny chodívala. Ale jak ji vzal za ruku, vidí, že žije, a začal ji křísit. Zdálo se mu, že je v tvrdém spánku, probudit ji nemohl. Co dělat? Sebral se milý hajný a chvátal do Kolovče. Tam sehnal lidi, zapřáhli do vozíku a jeli na Háje. Ženu naložili, odvezli domů do Kolovče.

Zavolali doktora, ten ženu prohlédl a řekl, ať jen ji nechají, že ona se z toho vyspí. A spala ta ženská až do odpůldne na druhý den, potom teprv se probudila, divila se, že je doma. Povídala o svém bloudění a nemohla si vysvětlit, jak to bylo možné. Až jedna stará babička jí řekla:

„Milá holka, jináč není, než že jsi překročila bludný kořen. Slýchala jsem za mlada, že tam někde v Hájích takový kořen je. Buď ráda, že to s tebou takhle dopadlo.“ — A náhoda tomu chtěla, že ta ženská asi za rok po té své příhodě zase jednou se vracela z Nových Dvorů do Kolovče na večer. Když přišla k Hájům, vzpomněla si, jak tenkrát bloudila, a na to, co slyšela o bludném kořenu. Nic na to nevěřila a v duchu se tu zasmála, jak se jí to mohlo stát. Zná přece tu cestu tak dobře! Jak tak na to myslí, najednou pozoruje, že je s cesty. Nevěděla, kam se obrátit, šla kousek ku předu, vidí, jde špatně. Vrátila se a zas nevěděla, kam se dát. Hlava se jí začala točit, pomyslí si: „Že já jsem zas ten bludný kořen překročila!“

Teď už tomu věřila, co jí tenkrát ta babička povídala. Tu najednou ozval se v dálce psí štěkot. Zena se vzpamatovala, pomyslí si, že to štěkají psi v Nových Dvorech, a dá se v tu stranu, odkud se štěkot ozýval. A také skutečně se dostala do Nových Dvorů, poprosila tam o nocleh a zůstala do rána. Přes Háje už v noci nechodila nikdy.