Švédský kopec

Ve Stonavě, v osadě Holkovice je malý pahorek, který lidé nazývají Švédským kopcem. Je to hromadný hrob padlých švédských vojáků z třicetileté války. Tehdy, dávno, na břehu Stonávky svítalo. Všude byl dosud klid. Po obou březích řeky stály dlouhé řady stanů švédského vojska. Za nimi stály vozy a koně. Mezi nimi se rojili podkoní a sem tam chodili stráže. Ze stanů se ozývalo oddechování spáčů a z ošetřoven sténání a nářek raněných. S východem slunce ožil celý tábor, ale nikomu nebylo do řeči. Právě byla vydána zpráva, že zemřel nejmladší syn švédského krále, narodil se teprve nedávno na vojenské výpravě a teď leží bezduchý ve své zlaté kolébce. Královna pláče a král smutně hledí na mrtvé tělíčko svého synka. Těžko se mu vydává rozkaz důstojníkům, aby mrtvolku odnesli mezi padlé vojáky do hromadného hrobu.. Ale jiné řešení není. Armáda vzdala poctu a zapěla pohřební píseň. Potom už zazněly povely a smuteční pochod. Každý z živých a zdravých vojáků vzal hrst hlíny a hodil ji na své padlé druhy i na mrtvé královské dítě. Tisíce a tisíce hrstí hlíny pokryly mrtvá těla, až vznikla mohyla. Se smutkem v očích se loučil král s tímto místem a se slovy “ Sbohem bratři, vlast vám to nikdy nezapomene, s Bohem můj synáčku, “ nakonec odjel. Od těch dob uplynulo hodně vody. Švédský kopec zarostl trávou a později bělokorou švédskou břízou. Před 1. světovou válkou si řekli dva chalupníci, že si svá nerovná pole zarovnají hlínou ze švédského kopce. Ale co jeden den na svá pole navezli, to se v noci vrátilo zpět na Švédský kopec. Když se to několikrát opakovalo, uznali chalupníci, že to byla marná lopota a tak toho nechali. Oba prý brzy onemocněli a do roka zemřeli. Lidé pak byli přesvědčeni, že je stihl trest za to, že porušili klid mrtvých na Švédském kopci.