O vsi, která na 70 let ztichla

V první polovině sedmnáctého století byly Světice jen nevelkou osadou. Stály zde dva velké statky, nazývané Vávrovský a Rousovský grunt, a výsadní krčma. Na polích kolem vsi hospodařili sedláci a po cestách procházeli lidé mezi Říčany, Tehovem a okolními vesnicemi. Potom však přišla třicetiletá válka. Krajinou opakovaně procházela vojska, která brala obilí, dobytek i zásoby. Vesnice byly vypalovány, obyvatelé umírali, utíkali nebo hledali bezpečnější místo k životu. Pro Světice se stal osudným patrně rok 1635. Záznamy později ukázaly, že od tohoto roku nebyl z obou zdejších gruntů zaplacen pravidelný úrok odváděný na svatého Jiří. To nejspíše znamenalo, že na statcích již nikdo nehospodařil. Domy zůstaly prázdné. Pole nikdo neoral ani neoséval a cesty mezi staveními začaly zarůstat. Když královští komisaři roku 1654 sestavovali Berní rulu, nalezli ve Světicích pouze pusté místo. Do záznamu napsali, že zde kdysi býval Vávrovský a Rousovský grunt, každý s přibližně padesáti strychy polí. Ani po dalších letech se život do vsi nevrátil. Při sepisování takzvané Zlaté knihy v letech 1672 až 1673 byly Světice stále uváděny jako pusté. Pozemky obou gruntů zarostly různým dřívím a z někdejších hospodářství zůstávaly jen opuštěné stavby, základy nebo zarostlá místa. Ve starých zápisech se zachovala jména Matouše Krásy a Šimona Kulhavého. Mohli patřit mezi poslední hospodáře, kteří ve Světicích žili před zánikem vsi. Co se s nimi a jejich rodinami stalo, prameny neříkají. Více než dvě generace tak ležely Světice opuštěné. Teprve na počátku osmnáctého století se mezi zarostlé pozemky znovu vrátili lidé. Prvním jistým dokladem obnoveného života je zápis ze 17. února 1704. V mnichovické matrice byl toho dne zaznamenán křest chlapce Matěje, syna Josefa a Kateřiny Zwiedinkových. Farář k jejich bydlišti napsal: „ze Swieticz“. Po téměř sedmdesáti letech se tak jméno Světic znovu objevilo jako označení obydlené vsi. Nový začátek však nebyl snadný. Roku 1723 vyhořel Vávrovský grunt a o pouhé tři roky později také grunt Rousovský. Ves ale tentokrát nezanikla. Obyvatelé usedlosti obnovili a postupně kolem nich vznikaly další chalupy. Světice tak přežily válku, úplné opuštění i dva ničivé požáry. Krajina, která téměř sedmdesát let patřila jen lesu, křovinám a zvěři, se znovu proměnila v lidské sídlo.