Z okolí Vítkova kamene

O rodinných sklonech k sebevraždě a lidské zlobě vypráví příběh ze samoty nazývané Růžový Vrch, kde žil chudý lesní dělník s mnoha dětmi. Když mu zemřela žena, našli ho v lese oběšeného. Jeho bratr, který si v márnici uvědomil, jaká je to hanba pro celou rodinu, se neudržel a mrtvému vyťal políček. Od té doby ale musel na mrtvého bratra neustále myslet; litoval svého činu i toho, že se nepostaral o bratrovy děti, až se po čase ve své chalupě oběsil. Nejmladší bratr, veden zřejmě rodinnou tradicí, aby zvědavcům kolem ukázal, oč je lepší než mrví sourozenci, dal nebožtíkovi políčky dva. Zlomyslní lidé ho uráželi, nadávali mu a vysmívali se jeho utrpení do té míry, že se oběsil na lípě za vsí. Ani jednomu z nebožtíků nebyl popřán hrob v posvěcené půdě, všichni byli bez kněze zahrabáni na pustém místě.

V lese, který obklopoval zříceninu Vítkova Kamene, i od kostela sv. Tomáše slýchávali lidé v noci volání a nářek. Hajný, který chtěl té věci přijít na kloub, se ukryl nedaleko kostela a o půlnoci uviděl přízrak bez hlavy, jak v kněžském rouše sedí na balvanu a předříkává slova svaté mše. Když kněz ukončil modlitbu, měl už na ramenou hlavu se zarmoucenou a sklíčenou tváří. Uviděl hajného a smutně mu vyčetl, že zmařil sto let jeho pokání. Kaje se prý za to, že jako kněz kvůli ženě znesvětil své kněžské poslání a poté si sáhl na život. Za trest musí tisíc nocí v lese sloužit mši. Na radu faráře se obyvatelé okolních vsí pak začali za zbloudilého kněze denně modlit a od té doby noční nářek z lesů už slýchán nebyl.