O punčoše za komínem ve vsi u Sušice

Po silnici, která vede od Sušice k Dlouhé Vsi, kráčel jednou k večeru ševcovský tovaryš. Šel z vandru, vracel se domů. Neměl tuze štěstí ve světě.

Někdy celé týdny o dílo nezavadil a když práci našel, často jen s hubenou mzdou musel se spokojit. A nakonec — těch pár grošů, které si ustřádal do měšečku, někdo mu v sušické hospodě na noclehu ukradl. Měl už milý tovaryš oděv až běda sešlý, chtěl se právě v Sušici ošatit, a tak se mu to zkazilo. Byl mrzutý, že ho doma v Dlouhé Vsi uvidí lidé ve starých hadrech; styděl se. Tu se ten milý tovaryš najednou zastavil na silnici a povídá si:

„Ne, takhle domů nepůjdu, a kdybych měl ještě půl roku někde pracovat!“

Bylo to zrovna na kraji kterési vesnice u Sušice, a čemu náhoda nechtěla, v tu chvíli zaslechl tovaryš z nedaleka klepání, jako když švec na kameni podešev vytlouká. Tovaryš pohlédl v tu stranu a vskutku tam v chalupě u otevřeného okna spatřil mistra Dratvičku u verpánku nad prací skloněného.

„To je dobré znamení,“ pomyslil si tovaryš a hned zašel k chalupě. Mistr vzhlédl od práce, když se mu v okně zastínilo, a vidí chasníka s rancem na zádech, s čepicí v ruce. A ten se ptá, nemělli by mistr pro něj práci, že je jeho řemesla.

Švec povyskočil, až mu kámen na koleně zpod řemene vyklouzl, zasmál se a volal: „Človíčku, to vás sem sám Pánbůh posílá. Mám teď tolik práce, že postačit nemožno. A tak už jsem měl strach, že mi budou zákazníci jinam odcházet! Pojďte jen dovnitř!“

Tovaryš byl rád, že se mu tak povedlo práci najít, a vešel do chalupy. Tam v sednici ho mistr přivítal, pobídl jej, ať se posadí, a potom mu povídá: „Práce bude dost pro vás, chceteli tu tedy zůstat. A zle vám u nás nebude, vydržíteli.“ „Proč bych nevydržel?“ opáčil tovaryš. Mistr se k němu naklonil a povídá zticha: „Nu, víte, to je tak: U nás v chalupě straší. Chodí tu v noci mužíček a sahá spícím lidem na obličej.“ Tovaryš, byl on chlapík kurážný, zasmál se a řekl: „Já, pane mistře, na strašidla tuze nedám. A když ten mužíček nic jiného nedělá, než že sahá lidem do tváře, není tak zle. Přijdeli, plesknu ho přes ruku.“

A tak se smluvili, že zůstane tovaryš u mistra v práci. Navečer uložil se tovaryš v komoře a usnul hned, jako když ho do vody hodí; byl tuze ušlý. Ale když vedle v sednici v hodinách hrklo a začaly odbíjet dvanáctou, chasník se probudil.

V komoře bylo málo světla, jen trochu okénkem zvenčí padalo, byla měsíčná noc. Tovaryš slyší, že někdo šmátrá po komoře, a ptá se nahlas, kdo to je. Odpovědi se mu nedostalo, ale v té chvíli ucítil, že mu někdo do obličeje sahá. Vztáhl honem ruku, aby toho nočního hosta chytil, ale nepopadl nic. Vzhlédne a vidí, že u lože stojí mužíček bíle oděný, má šedivé, dlouhé vousy. Připamatoval si té chvíle, co slyšel kdysi povídat, že je třeba zeptat se takového zjevení, co chce. A zeptal se. Tu povídá mužíček:

„Chci ti povědět, že na půdě za trámem u komína je jedna cihla volná. Jdi, a co tam najdeš, vezmi! Musíš z toho dát devět mší sloužit, a co zbude, je tvé.“

Srdnatý chasník hned vyskočil z lože, zticha se vybral na půdu, padalo tam měsíční světlo vikýřem zrovna ke komínu, našel uvolněnou cihlu a vyzvedl ji. A hle, pod ní v úkrytu ležela punčocha, plná zlaťáků. Chasník ji vzal a zticha odnesl do komory. Mužíček tam ještě stál, usmíval se, když viděl punčochu. Jen ještě pověděl chasníkovi, ať nezapomene, co mu přikázal, a zmizel jako pára.

Tovaryš měl radost, že to tak dopadlo. Něco zlaťáků z punčochy dal do svého měšečku, ostatní schoval v ranci. Ráno přišel do sednice, dělal ulekaného a prohlásil, že nemůže v chalupě zůstat, že ho ten mužíček tuze vystrašil.

Mistr litoval, že tovaryše ztratí, ale nemohl nic namítat. Tovaryš sebral ranec, rozloučil se s mistrem a odešel. Zastavil se na faře, dal tam devět mší sloužit na dobrý úmysl. Potom se vrátil do Sušice. Tam se nově ošatil, koupil si také pár koní a vozík, a přijel domů do Dlouhé Vsi z vandru jako pán. Z peněz z punčochy koupil si tam pěknou chalupu i pole, a byl doma do smrti dobře živ.