O punčoše za komínem ve vsi u Sušice
Po silnici, která vede od Sušice k Dlouhé Vsi, kráčel
jednou k večeru ševcovský tovaryš. Šel z vandru,
vracel se domů. Neměl tuze štěstí ve světě.
Někdy celé týdny o dílo nezavadil a když práci našel,
často jen s hubenou mzdou musel se spokojit.
A nakonec — těch pár grošů, které si ustřádal do měšečku,
někdo mu v sušické hospodě na noclehu ukradl. Měl už milý
tovaryš oděv až běda sešlý, chtěl se právě v Sušici ošatit, a tak
se mu to zkazilo. Byl mrzutý, že ho doma v Dlouhé Vsi uvidí
lidé ve starých hadrech; styděl se.
Tu se ten milý tovaryš najednou zastavil na silnici a povídá
si:
„Ne, takhle domů nepůjdu, a kdybych měl ještě půl roku
někde pracovat!“
Bylo to zrovna na kraji kterési vesnice u Sušice, a čemu
náhoda nechtěla, v tu chvíli zaslechl tovaryš z nedaleka klepání,
jako když švec na kameni podešev vytlouká. Tovaryš
pohlédl v tu stranu a vskutku tam v chalupě u otevřeného
okna spatřil mistra Dratvičku u verpánku nad prací skloněného.
„To je dobré znamení,“ pomyslil si tovaryš a hned zašel
k chalupě. Mistr vzhlédl od práce, když se mu v okně zastínilo,
a vidí chasníka s rancem na zádech, s čepicí v ruce.
A ten se ptá, nemělli
by mistr pro něj práci, že je jeho
řemesla.
Švec povyskočil, až mu kámen na koleně zpod řemene
vyklouzl, zasmál se a volal:
„Človíčku, to vás sem sám Pánbůh posílá. Mám teď tolik
práce, že postačit nemožno. A tak už jsem měl strach, že mi
budou zákazníci jinam odcházet! Pojďte jen dovnitř!“
Tovaryš byl rád, že se mu tak povedlo práci najít, a vešel
do chalupy. Tam v sednici ho mistr přivítal, pobídl jej, ať se
posadí, a potom mu povídá:
„Práce bude dost pro vás, chceteli
tu tedy zůstat. A zle
vám u nás nebude, vydržíteli.“
„Proč bych nevydržel?“ opáčil tovaryš. Mistr se k němu
naklonil a povídá zticha:
„Nu, víte, to je tak: U nás v chalupě straší. Chodí tu v noci
mužíček a sahá spícím lidem na obličej.“
Tovaryš, byl on chlapík kurážný, zasmál se a řekl:
„Já, pane mistře, na strašidla tuze nedám. A když ten mužíček
nic jiného nedělá, než že sahá lidem do tváře, není tak zle.
Přijdeli,
plesknu ho přes ruku.“
A tak se smluvili, že zůstane tovaryš u mistra v práci.
Navečer uložil se tovaryš v komoře a usnul hned, jako
když ho do vody hodí; byl tuze ušlý. Ale když vedle v sednici
v hodinách hrklo a začaly odbíjet dvanáctou, chasník se probudil.
V komoře bylo málo světla, jen trochu okénkem zvenčí
padalo, byla měsíčná noc. Tovaryš slyší, že někdo šmátrá po
komoře, a ptá se nahlas, kdo to je. Odpovědi se mu nedostalo,
ale v té chvíli ucítil, že mu někdo do obličeje sahá. Vztáhl
honem ruku, aby toho nočního hosta chytil, ale nepopadl nic.
Vzhlédne a vidí, že u lože stojí mužíček bíle oděný, má šedivé,
dlouhé vousy. Připamatoval si té chvíle, co slyšel kdysi povídat,
že je třeba zeptat se takového zjevení, co chce. A zeptal
se. Tu povídá mužíček:
„Chci ti povědět, že na půdě za trámem u komína je jedna
cihla volná. Jdi, a co tam najdeš, vezmi! Musíš z toho dát
devět mší sloužit, a co zbude, je tvé.“
Srdnatý chasník hned vyskočil z lože, zticha se vybral na
půdu, padalo tam měsíční světlo vikýřem zrovna ke komínu,
našel uvolněnou cihlu a vyzvedl ji. A hle, pod ní v úkrytu
ležela punčocha, plná zlaťáků. Chasník ji vzal a zticha odnesl
do komory. Mužíček tam ještě stál, usmíval se, když viděl
punčochu. Jen ještě pověděl chasníkovi, ať nezapomene, co
mu přikázal, a zmizel jako pára.
Tovaryš měl radost, že to tak dopadlo. Něco zlaťáků
z punčochy dal do svého měšečku, ostatní schoval v ranci.
Ráno přišel do sednice, dělal ulekaného a prohlásil, že nemůže v chalupě zůstat, že ho ten mužíček tuze vystrašil.
Mistr
litoval, že tovaryše ztratí, ale nemohl nic namítat. Tovaryš
sebral ranec, rozloučil se s mistrem a odešel. Zastavil se
na faře, dal tam devět mší sloužit na dobrý úmysl. Potom se
vrátil do Sušice. Tam se nově ošatil, koupil si také pár koní
a vozík, a přijel domů do Dlouhé Vsi z vandru jako pán. Z peněz
z punčochy koupil si tam pěknou chalupu i pole, a byl
doma do smrti dobře živ.