Lichvář a jeho dcera
V neklidných dobách křižáckého tažení našli jednou pod lesem mladého rytíře v bohatém šatě cizokrajného střihu: ležel v bezvědomí, tvář měl ztrhanou a mrtvolně bledou. Odnesli ho do blízkého selského dvorce a tam se ho domácí lidé ujali a pečovali o něj, dokud se neuzdravil. Co je zač, odkud přichází a kam má namířeno, se nedozvěděli - rytíř mluvil řečí, které nikdo z nich nerozuměl. Cizinec však z krajiny neodešel: severně od Vysoké Lípy, při cestě, která vedla ke hřenské krčmě, vystavěl na osamělé skále hrad. Jak tam žil, nikdo nevěděl... Pojednou hrad zchátral a zpustl a nebylo člověka, který by byl s to říci, kam se jeho tajemný pán poděl. Vyrojila se spousta řečí, že na hradě straší: jednou viděl kolář Herbert stát na hradbách mužskou postavu v černých přiléhavých nohavicích a s krátkým vlajícím pláštíkem. Kynula mu, aby šel blíž, ale kdepak kolář: vzal do zaječích. Podruhé slyšeli z hradu sténání, jindy se zas kdosi zaklínal, že na něho volal úpěnlivý hlas, při jehož zvuku mu naskočila husí kůže. "Podle mého to bude duch toho divouse, co ho tenkrát naši opatrovali," mudrovala stařičká výměnkářka. "Byla jsem tenkrát ještě holka zelená, ale moc dobře si pamatuji, že jsem se vždycky třásla, když mě k němu matka, dej jí Pánbůh lehké spočinutí, poslala s jídlem. Rytíř ležel jako hromádka neštěstí a hekal, jako by mu z kůže dělali řemínky..." "Asi mu někdo moc ublížil stařenko..." mínila vnučka. "To bych neřekla," potřásla hlavou výměnkářka. "Spíš si myslím, že spáchal něco nekalého on a že ho hryzalo zlé svědomí. Vezmi jenom rozum do hrsti: ztratil se jako pleva ve větru a teď ještě na hradě obchází a volá k sobě lidi..."
Dávno už stařenčiným pravnoučatům kvetla hlava sněhem a rytířovo sídlo nemilosrdně ohlodával zub času, když pozemek, na němž hrad stál, koupil za babku starý kupec Hugo; jednou se pustil do stavby dřevěného loveckého zámečku; když byl zámeček pod střechou, vypravil se Hugo do opuštěného hradu. Prolézal jej jako krtek a tahal odsud do zámečku kdejaké harampádí, které bylo ještě jakž takž k potřebě. Bylo to na Velký pátek a v kostele se právě četly pašije, když slídil zase v podvalí hradu. Najednou objevil mezi dvěma pískovcovými kameny tlustou, pavučinami opředenou knihu, popsanou všelijakými klikyháky. Sotva po ní sáhl, uslyšel hrobový hlas: "Nech ji ležet !" Huga obešel strach, přikrčil se, ale hamounská dušička mu nakonec nedala: taková pěkná kniha, v drahé kůži vázaná ! Kdyby ji zanesl do města, třeba by za ni utržil pěkný peníz ! Popadl ji, zastrčil pod kabát a běžel ven. "Zahoď ji !" ozvalo se za ním prosebně, ale Hugo si ji přitiskl na prsa a upaloval pryč. Večer se zavřel do přístěnku, zapálil lojovou svíčku a začal knihou listovat: tajuplná písmena se pojednou zavrtěla, zasvítila jako ohniví hádci a vyjevený Hugo zjistil, že každému slovu rozumí - a hned se pustil do čtení. Jen přečetl první větu, v přístěnku to zafičelo jako ze strniště a před Hugem stál rohatý: "Jsem ti k službám !" Ajta ! zajásal v duchu starý lichvář, taková je to tedy kniha ! A opatrně se zeptal: "Dobrá, jenomže - ani kuře zadarmo nehrabe, co budeš po mně za své služby chtít ?" "Duši!" Hugo byl starý hříšník a moc dobře věděl, že by ho jednou tak jako tak od nebeské brány hnali karabáčem, ale handlíře v sobě nezapřel ani teď: "Heleď, stejně o ni nepřijdete, tak načpak se teď handrkovat ?" "Poslouchej, Hugo !" zavrčel výhrůžně pekelník, "já nejsem žádný hej nebo počkej a nepachtím se sem z pekla pro nic za nic ! Neplácnem-li si, půjdou ti ode dneška obchody od deseti k pěti !" "To bych tedy nepřežil," vyděsil se Hugo, "obchody musí jít jako když hrom bije !" Ale najednou ho něco napadlo: "Koukej, to musíš mít mermomocí zrovna mou duši ? Slíbil bych ti třeba dceřinu, co říkáš ?" "Platí!" uchechtl se čert a spokojeně si zamnul chlupaté pracky. Plácli si. Hugo pekelníkovi poručil, aby nad vším jeho počínáním bděl od nynějška jako ostříž a krom toho, aby mu každý pátek přinášel sto zlatých. Do roka a do dne byl staroch zazobaný jako sysel, ale plahočit se nepřestal: lichvařil, lakotil, za každým penízkem koukal div mu slzy nevyhrkly, a zle škrtil i na Magdaleně. Sousta jí odpočítával a v jedné sukni ji nechal chodit tak dlouho, dokud z ní nespadla. Ale Magdalena z toho těžké srdce neměla: utěšovala se, že si už o ni brzo řekne pekařský tovaryš z Lípy, s kterým se dávno měli rádi. Jednou zvečera vracela se Magdalena z lesa, jak jde kolem hradu zaslechne slaboučké zasténání a hned nato bolestné: "Pomoz !" Magdalena se zastavila, a třebaže v ní byla malá dušička, povídá: "Tuze ráda - ale co mám udělat ?" V té chvíli stál před ní mladý rytíř v bohatém šatě cizokrajného střihu: tvář měl ztrhanou a mrtvolně bledou: "Děkuji ti ! Svým soucitem jsi mě navždy zprostila hrozných muk, která jsem musel podstoupit, protože jsem prolil nevinnou krev. Odvděčím se ti, Magdaleno ... " A rozplynul se. Když se téhož večera vrátil Hugo domů, čekal na něho v přístěnku čert a netrpělivě podupával: "Můj pán a vládce ti vzkazuje, abys dneska o půlnoci dopravil Magdalenu k jižní straně lomu - tam, kde uvidíš ve skále trhlinu tři palce širokou, je díra do pekla." Starý se začal ošívat: "Tak brzo ? Vždyť ta holka ještě na světě nic neužila !" "Pozdě se staráš !" odsekl čert. "Mimoto jsme si nesmluvili, kdy si pro ni přijdeme ! Udělej, co ti satan poroučí, nebo odsud půjdeš se žebráckou mošnou !" Neutekla ani hodina po čertově odchodu, když u Hugových dveří zaklepal šlachovitý chasník; že prý je ten a ten a jde pantátu poprosit o dceru Magdalenu. Kupce div netrefil šlak: spustil hromobití, a když se mladý nedal odbýt, chytil Hugo sukovici a hnal milého ženicha ze dvora. Magdalena stála u okna a slzy jí tekly jako z okapu. "Pěkného ptáčka sis vybrala, dceruško !" láteřil kupec. "Žebra z něj lezou, jako by cvrčky louskal ! Kdyby s ním o zem tloukl, groš mu z kapsy nevypadne, a pro takového jsem tě myslíš vychoval ? Nech breku a běž honem spát, nebo ti ukážu, zač je toho loket !" Zatím se Magdalenin milý vplížil do stodoly a zahrabal se do slámy: doufal, až všecko usne, že poběží za děvčetem a domluví s ním, co dál. Za nějakou chvíli spal jako dudek. Najednou se probudil: zdálo se mu, že se venku něco děje. Vyhlédl štěrbinou a srdce se mu zastavilo: vidí, jak starý kupec s čeledínem nesou jeho Magdalenu, svázanou s roubíkem v ústech, strkají jí do pytle, házejí na vůz, čeledín práská do koní - a Hugo se zase vrací domů. Tovaryš vyběhl potichu ze stodoly a za vozem: dohnal jej, vyskočil dozadu, pytel si přitáhl k sobě, a když nic netušící vozka vjel na cestu, nad níž se černal hrad, nechal pytel sklouznout na zem, seskočil, odnesl pytel rychle do křoví a čekal, až bude čistý vzduch. Pak rychle Magdalenu vyprostil, vytáhl jí roubík a přeřezal provazy. Ale než se jí stačil na cokoliv zeptat, uslyšeli hromovou ránu. Poděšeně se rozhlédli a uviděli, že lovecký zámeček i s přilehlými stavením je v jednom plameni. "Můj bože !" vykřikla zoufale dívka, "otec je tam !" Vzala milého za ruku a běželi k ohni. Byli už docela blízko, když je zezadu chytily čísi ruce, sevřely je jako do kleští a držely je na místě tak dlouho, dokud všechno nelehlo popelem. Nenašli ve spáleništi z kupce Huga ani kůstku: v rumu a ožehlém kamení ležela jenom nedotčená, v kůži vázaná kniha, popsaná divnými klikyháky. Když ji chtěli zvednout, zmizela. Sháněli se po čeledínovi, ale po něm i po voze s koňmi jako by se země zavřela....V rytířském hradě, který kdysi stával severně od Vysoké Lípy při cestě, jež vedla ke hřenské krčmě, už nestrašilo. Hnízdili v něm však všelijací nekalí živlové, lotříci, lapkové a divoké loupežnické tlupy, ba i švédští zběhové zde později nalezli útulek - a lidé tu začali říkat v Loupežnickém zámku. Jak šel čas a dávné rytířské sídlo se bortilo, rozpadalo a nakonec vzalo za své sešlostí věkem, našli tu hledači pokladů drobné mince, zlomená kopí a trochu střepů. Ale všecko se kamsi poztrácelo. Nakonec zůstalo jen zvětralé kamení, prohlubeniny a mělké, hlínou a rmutem zanesené prolákliny.