O ohnivém muži

Na Malé Hané žil v jednom zámku snad Jaroměřicích, bohatý hrabě, který jezdil velmi rád v kočáře na pole i do lesů a domů se vracíval tryskem, že za ním zůstávaly kotouče prachu a koňům sršely jiskry z pod kopyt.

Jedenkrát tak, jak jel, se mu do cesty připletla jakási stařena. Hrabě křičel, co mu hrdlo stačilo, aby se klidila z cesty, ale nepomohlo to. Tak Rozhotčeně seskočil z kočáru, kopl starou ženu, aby se klidila z cesty a okřikl ji: „Táhni žebroto!“ A stařena, dřív než švihl do koní a odjel, řekla: „Nedobře činíš, vzácný pane! Počkej, mých dnů je na mále! Na věčnosti si na tebe postěžuju!“ … Pán byl však povahově zlostný a samolibý, si nic nedělal z hrozby žebroty.Za čas na to zapomněl.

Jenže přečel čas a na věčnosti jej dostihl trest za jeho chování vůči druhým. Jeho duchu nebylo popřáno pokoje. V lidské podobě, s rozžhaveným železem na zádech bloudil po lesích, jež lemují Malou Hanou, každou noc, za každého počasí. Říkalo se mu ohnivý muž a kdekdo se střežil jej potkat. Všichni se mu vyhýbali a pouze odvážnější se zdálky podívali, jak kráčí sehnut pod tíží hrozného břemene bez cíle, bez útěchy.

Jednou šel nějaký obyčejný člověk k domovu a potkal ohnivého muže, jenž byl před tím zakryt vysokou skálou. Mohlo to být někde v Pekle za Úsobrnem. Vyhnutí nebylo. Pántáta se trochu zarazil, ale hned si řekl: „Eh co, svědomí, mám čisté, nic se mi nestane.“ A už stáli proti sobě.

Ohnivý muž se podíval na pantatu nevýraznýma očima a zahovořil: „Dobrý člověče, řekni mi, kam to železo dám?“ Pantáta se dlouho nerozmýšlel. „Tam, kdes je vzal,“ odpověděl. Ohnivý muž se prý po těch slovech docela znatelně usmál a pravil: „Tím jsi mne zbavil všech muk. Děkuji ti za to pěkně.“ Pántata chtěl něco dodat, ale marně se díval všude kolem. Bylo mu, jako by se probouzel ze sna. Ohnivý muž před ním nebyl. Zmizel, rozplynul se jako mlžina. Potom ho již v lesích nikdo nespatřil.