O Petrových kamenech

Jedna pověst vypráví o kováři Petrovi, který žil se svou ženou v malé chaloupce pod horami a byli šťastni. Ale jenoho dne mu žena zemřela při porodu a zanechala po sobě malou holčičku. Petr se již neoženil a svou dcerku Lidušku vychovával sám. Učil ji ctít spravedlnost, bránit dobro a odporovat zlu. Liduška rostla do krásy, svého otce milovala a na slovo poslouchala. Ve svých patnácti letech uměla všechny domácí práce. Když k nim někdo zavítal, nepoznal by, že dům je bez hospodyně. Všude bylo čistě umeteno, v oknech visely bílounké záclonky, před domem vonělo plno květin. Lidka si od rána do večera prozpěvovala, pro každého měla úsměv a vlídné slovo, a tak není divu, že neměla o nápadníky nouzi. Tenkrát byli ještě lidé na úpatí Jeseníků svobodní a šťastní. Až jednou přišel krutý pán ze Sovince, z lidí udělal poddané a dozorcem nad krajem stanovil svého sluhu Bélu. Béla byl potměšilý a zlý. Oč byl menší vzrůstem, o to byl krutější. Nikdo ho neměl rád, všichni se ho báli a nikdo se mu neodvážil postavit na odpor. Béla projížděl krajem a jen vybíral. Tu se mu zalíbila bílá husička, jinde ovečka, támhle třeba hříbě. Béla poručil a chalupníci či sedláci mu museli požadované sami přinést. Tak se také stalo, že jednou, když Béla projížděl panství, zahlédl překrásné děvče, jak na louce bělí prádlo. Byla od té práce ve tvářích celá ruměnná a zvesela si zpívala. Béla hned poručil zastavit „Líbíš se mi, děvče. Jakpak ti říkají?“ V Lidce se leknutím krve nedořezal. O Bélovi neslyšela nic dobrého. Otočila se jako na obrtlíku a uháněla domů. Béla hned zjistil, že je to dcera místního kováře. Poslal k Petrovi jednoho ze svých sluhů s rozkazem: „Přiveď mi zítra svou dceru, sic budeš litovat!“ Liduška vyslechla vzkaz ve vedlejší světnici. Utekla oknem do lesa, procházela se a hodně přemýšlela. Nechtěla otce zarmoutit a jít k Bélovi. Věděla ale také, že když neposlechne, bude Béla ještě krutější a otci se povede zle. Za takových myšlenek došla až k vysoké skále. „Tatínku, odpusť mi,“ zašeptala tiše a skočila dolů. Byla na místě mrtvá. Petr hledal Lidku, aby jí vyřídil neradostný vzkaz. Když ji nikde v domě nenašel, pochopil, že dcera už přání Bély zná. Šel ji proto hledat do lesa. Chodil, volal, ale Liduška se neozývala. Potom ji našel. Ležela tichounce uprostřed zeleného kapradí, jakoby spala. Petr hořce zaplakal a přísahal strašlivou pomstu. Vydal se hned na cestu, našel Bélu a zabil ho. Věděl, že se nemůže vrátit domů, utekl proto do hor a schovával se ve skalách. Žil v jeskyni, živil se sběrem lesních plodů, občas něco ulovil. Neměl žádné zásoby a zima se blížila. Jednou ráno našel Petr u vchodu do jeskyně podivné dary. Velkou hroudu zlata (symbol bohatství), knihu (symbol moudrosti) a kladivo (symbol práce). Petr poznal Pradědovy dary. Vybral si kladivo. Jakmile ho potěžkal a usoudil, že je dobré, ostatní dary zmizely. Petr pomáhal potom objevovat železnou rudu a hloubil šachty. Lid měl Petra rád, proto ho schovával a bránil před pány. Když statečný kovář zemřel, nazvali lidé skály, ve kterých se ukrýval, Petrovými kameny.