Kmotr Michal a kouzelné džbánky

Kmotr Michal cestou z třebenického jarmarku domů do Libochovic jenom hudral, brblal i nadával na sebe, kterak mohl vydat tak nekřesťanské peníze za dva docela obyčejné džbánky. Vždyť na nich jedinou ozdůbku nenašel, ani do zvonivosti vypálené nebyly, natož aby si někdo pohrál s glazurou. „ Musela mne určitě uhranout,“ huhlal ještě v Klapém, celý rozdurděný při vzpomínce na prodavačku. „Člověk těm jejím kočičím očím uhnout nemohl…“ Tu však pocítil, jak ho oba džbánky, které měl v rukou, táhnou neznámou silou nahoru do příkrého kopce, kde se už dlouhá staletí vypínala zřícenina kdysi slavného hradu Házmburku. Kmotr samozřejmě džbánky nepustil, a tak pod Černou věží už sotva dechu popadal a pot z něho čůrkem stékal. Navíc se mu v horku lepil jazyk na patro. Jako by to však oba džbánky tušily, táhly ho dál do stínu pod rozpadlou hradbou, kde se před ním zničehonic objevil sklepní otvor. „Ten tady přece nikdy nebýval,“ stačil Michal jen překvapeně vydechnout, a již se ocitl v černočerné tmě. Pak ho džbánky najednou táhnout přestaly. Také tma se proměnila v šero, a když se rozkoukal, spatřil před sebou obrovský vinný sud s nasazenou pípou, jen si natočit…

Kmotr tedy nelenil. Nastavil džbánek a hned do něho začal prýštit voňavý jantarový mok. Sotva ale přistavil druhý, teklo do něho víno tak ohnivě rudé, jako by jiskry z něho létaly. „To si dám líbit,“ nevyvedlo kmotra nic z míry a už nesl džbánek k ústům. Avšak nedonesl. Kde se vzali, tu se vzali, stáli před ním dva pidimužíci, jeden ve žluté, druhý v červené kápi. Leknutím div víno nevylil, když se ten žlutý ozval: „Nemusíš se nás bát, Michale, jsme ti přece k službám, a kdykoliv se ti zachce, džbánky tě k nám znovu zavedou. Zmíníš-li se však jediným slůvkem, odkud víno máš, běda ti!“ „Potom vytáhl červený pidimužík ze své dlouhé, až na zem spadající kytlice tabulku a olůvkem na ni vyryl dvě čárky. „ Vidíš?“ zeptal se. „ Sem ti tvé džbánky pokaždé napíšeme, a to je všechno…“ Po těch slovech trpaslíci zmizeli, jako by kouzelným proutkem mávl, a kmotr osaměl. Stál zase pod Černou věží, jen ty dva plné džbánky svědčily o tom, že se mu všechno nezdálo. Konečně si teď dodal odvahy a zhluboka se z jednoho po druhém nahnul. Opravdu; tak lahodný mok ještě v životě neokusil, a že už měl skoro šest křížků za sebou! Jak by také nedával pozor, aby mu ani z jednoho džbánku neukáplo. A samozřejmě ho už ani nenapadlo hubovat neznámou shrbenou babku z třebenického jarmarku. I když však vínko popíjel doma pomalu a na hrad se mu znovu příliš nechtělo, po čase oba džbánky vyprázdnil a ty ho vedly pod Černou věž znovu. Pak se již osmělil a chodil do házmburského sklepa jako do svého. Jen z trpaslíků, kteří tam pokaždé čekali a zapisovali si čárky, míval strach. Přešlo léto a jako vždycky na podzim slavili v Libochovicích posvícení. Kmotr Michal měl tentokrát vína víc než kdo jiný – vždyť si je nanesl do zásoby. A komu dal napít, ten si náramně pochutnával. Na všetečné dotazy, odkud tak dobré vínko má, ale mlčel jako zařezaný. Jenže lidská závist vykoná své – zvěst o Michalově víně se donesla až ke starostovi, že to víno je nepochybně pašované, když ani slavné žernosecké se mu nevyrovná. Pro kmotra tedy přišli biřici a hajdy na libochovickou radnici.

Konšelé se zprvu vyptávali po dobrém, pak po zlém a nakonec mu pohrozili právem útrpným; ať raději nezapírá, chce-li se ve zdraví vrátit do své chalupy. Neměl tedy Michal na vybranou, ale strach před mučidly nabyl vrchu. Vypověděl tedy po pravdě všechno, co se mu přihodilo. Dovedete si představit, že radní nad tím příběhem kroutili nedůvěřivě hlavami a poslali ho na hrad ještě jednou; ať jen svou pravdu dokáže skutkem. Co noha nohu mine, stoupal toho pozdního večera kmotr z Klapého na známý kopec. Džbánky ho tentokrát v rukou hrozně tížily. Když konečně sestoupil do sklepení, ani se k pípě nedostal a už před ním stáli oba trpaslíci. Věru že se přívětivě netvářili. Ten žlutý mu beze slova oba džbánky vzal a uhodil jimi o kámen, až se rozletěly na tisíce střepů. „Za nedodržení slibu ti už víckrát cestu k nám neukážou,“ řekl hrobovým hlasem. Zatím druhý skřet přeškrtl na tabulce olůvkem všechny čárky, které tam měl poznamenány. Pak vytáhl kožený váček, odpočítal z něho přesně tolik zlatek, kolik Michal za džbánky zaplatil, a křikl zlostně: „Na, vezmi si je, abys neřekl, že jsme ti zůstali dlužni!“ Váhavě natáhl Michal k němu ruku a nebylo to váhání pro nic za nic. V té chvíli ho totiž oba trpaslíci popadli, zdvihli jako pírko a hroznou silou ze sklepení vyhodili. „Nezapomeň, že jsme tě varovali!“ zaslechl ještě kmotr, pak ale narazil hlavou na kámen a smysly jej opustily. Když se konečně probral, byla obloha poseta podzimními hvězdami a dole v Klapém odbíjeli půlnoc. Až najednou vyšel z Černé věže do siné měsíční záře podivný průvod: Dvě drobné postavičky v kápích nesly na ramenou rakev a za ní šli pozůstalí. Když kmotra míjeli, poznal mezi nimi ke své hrůze svou vlastní ženu, děti, ba i některé libochovické sousedy! Poté procesí zmizelo směrem k Bílé věži, zahoukal sýček a Michal se trochu vzpamatoval.

Jak se té noci dostal do Libochovic, nikdy však už nepověděl. Z posledních sil vyprávěl nevěřícným konšelům, co se mu na hradě přihodilo tentokrát, a potom ulehl na lůžko, z něhož už nevstal. Tak se naplnila hrozba házmburských skřetů, s nimiž se nikdo od té doby nesetkal, stejně nebyl nalezen jediný střípek z kouzelných džbánků.