O mysliveckých facírech v Kolvíně

Jako od mlýna k mlýnu krajánkové chodívali, chasa potulná, nikde dlouho se nezdrželi, tak také v myslivnách znali facíry, lidi mysliveckého stavu, kteří měli nepokojnou krev, nikde se usadit nemohli. Milejší bylo jim po myslivnách chodit, za nocleh a trochu té stravy v lecčems tam vypomáhat a zase odejít, když je touha zvábila k dalšímu putování. Umívali prý ti facíři ledacos, co jiný nedovedl, a znali i všelijaká kouzla, jimiž lidi udivovali.

Tak prý také jednou přišli dva takoví facíři do Trokavce, zastavili se na kraji vesnice u chalupy, kde bydlel krejčí, a že byl večer, požádali tam o nocleh. Krejčová, která jim přišla otevřít, pobídla je, ať jen vejdou do světnice. Tam seděl krejčí a cosi došíval. Když mu facíři řekli, co chtějí, povídá: „O nocleh není, milí bratři, můžete na půdě v seně přespat, ale co vám dáme k večeři? Chleba poslední skrojek jsme dojedli. Ani brambor dnes nemáme. A vy takhle maso!“

„Nejdeli o nic jiného,“ povídá ten jeden facír, „to se spraví. Dojdeme do lesa, a nežli se naděješ, bude tu srnec.“ Krejčí z té řeči radost neměl. Bál se, jak by bylo, kdyby se do myslivny doneslo, že měl nocležníky, kteří střílejí panskou zvěř. Rozmlouval to facírům všelijak a povídá, že by pro ně snad bylo lepší jít do hospody, tam že dostanou nocleh i jídlo. A že tehda nebylo v Trokavci hospody, poslal krejčí facíry do Kolvína, tam že oni dobře pochodí. Když facíři odešli, oddychl si krejčí a povídá ženě: „To tak! Takové lidi přechovávat!“ Přišli milí facíři do Kolvína, rovnou do hospody a hned se ptají po noclehu i po večeři. Ale chyba! K večeři byly jen tvrdé homolky. To se facírům nezdálo, a oni hned, že si opatří pěkného zajíčka, aby jim ho paní šenkýřka upekla. „Kam by vás kozli nosili pro zajíce teď v noci? Všude leží sněhu vysoko,“ smál se hospodský. „O to ty se, hospodo, nestarej!“ povídá facír, „jen nám ručnici nějakou sežeň! Také trochu ovsa a kropáč. Uvidíš.“

Bylo také ještě pár sedláků v hospodě, ti všichni byli zvědavi, co to bude. Hospodský přinesl ručnici, jeho žena opálku ovsa. Facír podal ručnici kamarádu a povídá, kdo chce něco vidět, ať jde za ním do průjezda. Šel hostinský se ženou, šli i sedláci. V průjezdě rozházel facír oves po zemi a z kropáče vodou pokropil; ten druhý postavil všechny diváky do kouta, sám tam s nimi stál s přichystanou ručnicí. Lucerna v průjezdě jen blikala, ale přece tolik světla bylo, že viděli na zem i ke vratům. A jak jsou tak zticha, dívají se, ejhle, najednou vidí, ze země vyrůstá osení, pěkně se zelená. Za chvíli bylo v průjezdě malé políčko. A vtom už se ve vratech něco tmavého mihlo. Všichni hledí, on to pěkný ušák, za ním druhý; přišli se pást. Facír dá pomalu ručnici k líci, namíří a bác! oba zajíci jednou ranou svalili se k zemi. V té chvíli po osení ani památky. Diváci se z údivu vzpamatovat nemohli. Facír sebral zajíce a podal je hostinské, aby je upravila k večeři.

Ten druhý pozval sedláky na pečínku. Zasedli všichni ke stolu, a zatím co hospodská připravovala zajíce, dali se do karet. Facíři vyhráli, a než byli zajíci upečeni, měli sedláci prázdné kapsy. Ani jim potom pečínka tuze nechutnala. Facíři přespali v hospodě a ráno ještě za tmy táhli dál. V Kolvíně už jich víckrát nespatřili.