O hormistru Hanušovi na Peperku

V okolí kopce Peperku probíhala v dávných dobách těžba stříbrné rudy pro žďárský klášter. Váženým správcem zde býval zkušený hormistr Hanuš, který s velkým zarmoucením sledoval, jak výnosných ložisek oproti dřívějším rokům znatelně ubývá a jak jsou výsledky nových průzkumů slabé. Jako spořádaný a starostlivý člověk měl na srdci dobré hospodaření kláštera i obživu mnoha hornických rodin. Jednoho dne si nešťastný Hanuš při obhlídce zabědoval nad upadajícím stavem dolů, když v tom ze dna šachty zaburácel hromový hlas. Vylekanému hormistrovi sliboval opětovný rozkvět těžby pod podmínkou, že si od Hanuše může vzít to, co má doma a neví o tom. Po chvilce váhání slezl správce za hlasem na dno šachty, ale nikoho zde ke svému údivu nenašel. Vypadalo to, jako by se po neznámém muži slehla zem. Že však nešlo o pouhý přelud, dokazoval na dřevěné fošně položený a úhledným písmem popsaný pergamen. Hned vedle něho byl přichystán havraní brk k podepsání smlouvy. Hormistr se nakonec rozhodl k podpisu, k němuž ovšem musel použít vlastní krve, neboť kalamář scházel. Listina poté zmizela v oblaku sirného kouře.

Hned druhý den přišli horníci za Hanušem s radostnou zprávou o objevu silné stříbronosné žíly. Doly na Peperku byly zachráněny. Už se těšil, jak o tom doma bude vypravovat své ženě, aniž by věděl, že i ona má pro něho významnou novinku. Hormistrova manželka Dorotka totiž očekávala dítě. Teprve nyní pochopil, že se včerejší den upsal samotnému ďáblu, a ten teď bude na oplátku usilovat o čistou duši jejich vytouženého potomka.

Celé roky nespouštěl Hanuš ze svého synka Jindřicha oči. Ještě jako malého chlapce ho poslal do klášterní školy, odkud se mladík později vydal studovat teologii, aby se stal knězem. O nebezpečí, jež mu hrozí, se tehdy dozvěděl od otce.

Na univerzitě se Jindřich spřátelil s posluchačem právnického učení Pavlem, který mu přislíbil pomoc. Bylo potřeba odsloužit svoji první mši dříve, než přijde ke slovu obávaný čert. A tak zatímco se Jindřich připravoval ve žďárském klášterním kostele na slavnostní mši, Pavel se vydal za pekelníkem přímo na Peperek. Na třetí vyzvání se čert skutečně ukázal a statečný právník mu začal vysvětlovat neoprávněnost a neplatnost staré smlouvy s Hanušem. Podrážděný ďábel se tomu chvíli smál, chvíli se zběsile vztekal. Když se začal k mládenci nebezpečně přibližovat, Pavel vyskočil na velký kámen a kolem sebe opsal svěcenou křídou ochranný kruh. Jindřich mezitím sloužil mši.

Jakmile čert pochopil promyšlenou lest, rozohnil se natolik, že vzplála cesta z Peperku až ke klášteru. Plameny však nestačily způsobit žádnou škodu, protože sotva dorazily před portál kostela, ihned zase uhasly. Pekelník tedy spustil mohutnou bouři. Nedaleko Nížkova vyrval ze země obrovský kámen a rozhodl se jím zahradit řeku Sázavu, aby zaplavila kostel. Když si čert přivázal kámen řetězem k zádům a táhnul ho kolem Peperku, Pavel na něj zezadu napsal: „Ať je kámen desetkrát tak těžký.“ A skutečně, kámen byl najednou tak těžký, že čert pod jeho tíhou klopýtal a padal k zemi. Boj s časem tentokrát prohrál a z Jindřichových úst zazněla poslední slova jeho první mše. Krajem se rozezněly zvony. Rozezlený ďábel sebral poslední síly a mohutným kamenem vztekle mrštil o Peperek. Skála se stopami po řetězech se na tom místě tyčí dodnes.