Zakopaná pokladna

Žil pod Sedlem, nikdo dnes neví, ve které vsi - jedni říkají v Srdově, jiní ve Lhotsku, někteří v Hradci, ale jistoty nikdo nezná - starý domkář. Pracoval u sedláků, zatím co žena na políčku pracovala a kravičku obstarávala. Měli hromádku dětí. Skromně avšak spokojeně žili. Přišla nemoc, žena ulehla, dlouho stonala a nemoc hrozných peněz stála. Domkář kravičku, políčko a všecko lepší prodal, aby ztracené zdraví ženě koupil a všecko marno. Umřela chuděra a domkář zůstal s drobotou sám. I domek na buben přišel.

A tak jednoho dne svázal do ranečku vše, co zbylo, sebral se s dětmi a zadem za vsi odešel, aby jinde výdělek hledal. Hodný kus za vsí posadil se s dětmi nad úvozem u silnice a řekl jim: „Podívejte se dobře naposled, kde jste se narodili, kdo ví, zda-li se sem vrátíte!" A oči se mu slzami zalily, když na chaloupku hleděl. I děti se rozplakaly. Neviděli ani, jak po silnici blíží se k nim hubený mužík s dlouhým šedivým vousem v kaftanu také šedivém. Když až k nim došel, vyrušil je ze vzpomínek otázkou, co že tu dělají. Domkář vypravoval, jak byli šťastni a jak je nemoc a nouze z rodného hnízda vyhnala.

„Není nikdy tak zle, aby nebylo zase dobře," řekl vážně stařec.

„Nad krajem zdejším také dobré i zlé doby táhly. Na své vlastní oči jsem viděl, jak právě na tom místě, kde sedíte, Švédové válečnou pokladnu zakopali, když voje jejich před císařskými utikaly." „Tu hroznou válku, že pamatujete?" optal se domkář.

Vyschlý mužíček jen smutně hlavou pokýval. „Což jste snad...", nedořekl. „... Věčný žid," stařík zaň dopověděl a volným krokem dále kráčel. Začal domkář na místě hned kopati a opravdu válečnou pokladnu našel. Vykoupil domek i políčko. Kravku si opatřil a v domově dále spokojeně žil.