O Holubí studánce

Podle pověsti postihlo chorníckého domkaře Antonína kruté neštěstí. Pozbyl vlády v rukou a jen stěží chodil. Na uzdravení nebylo naděje, hrozila bída, hrozil hlad.Jednou se mu zdál zvláštní sen. Uviděl nadpozemsky krásnou paní. Vznášela se nad vrcholy jedlí a tiše říkala: „Dej se vést bílou holubicí, přijdeš do lesa k prameni, který ti vrátí, čeho postrádáš."

Když se krásný sen vzdálil, chalupník se probudil. Slunce již bylo povýš, ale žena byla ještě ve světnici. Pomáhala mu při oblékání, a tu jí vypravoval o svém snu. „Jak?“ zvolala překvapeně, „bílá holubice? Před chvílí jsem ji viděla na jabloni!“ Antonínovu duši zalilo blaženství naděje. Vyšel na zápraží a opravdu, uviděl holubici. Pozdravovala na jabloni ranní slunce, točila se v něm a klaněla, ale brzy popolétla o několik zahrad. Antonín, podporován ženou, šel za ní. Sebral všechnu svou sílu a nevnímal nic než bílého ptáka vznášejícího se co chvíli nad zahradami, poli a lesem. Holubice přivedla Antonína k prameni na Hušáku. Byl hrozně unaven, ale neodpočíval. Jal se omýt v chladné vodě. Ponořil do ní své zvadlé ruce a div divoucí naplnil je život. Omyl své nohy a pocítil, že by došel na kraj světa. Omyl svou hlavu i prsa a pocítil sílu, že by mohl lámat železo. I poklekl, políbil zemi a po dlouhé době si zase zazpíval.

Po čase zde zbudoval třebovský kníže zděnou kapličku. Do studánky v kamenné podlaze pryští neustále silný pramen.