Jedlá hlína na Chloumku

Ne vždy se vedlo lidem v okolí bájného Chloumku a Prašivky dobře. Většinou tomu bylo spíše naopak. Odjakživa se oba vrchy nacházely takřka na samém pomezí mezi dvěma národy. Častokrát se stávaly jejich svahy válčištěm. To pak bylo pustošeno shodně vojsky obou stran. Nesčíslněkrát museli místní lidé začínat znovu od nuly.

Velice často zde sklízel ten, kdo nezasel. Mnohdy nesklízel však vůbec nikdo. Zdupaná a ponížená země neurodila ani zrna. A do vísek v okolí se tiše vkrádal svíravý hlad. A za hladem pak hladomor.

Nejinak tomu bylo na počátku čtyřicátých let osmnáctého století v prvních letech vlády Marie Terezie. Pruská vojska deptala kraj pod Chloumkem již pátým rokem. Hořely stodoly i některé obytné domy od Semonic až po Neděliště. Pruské oddíly dům od domu zabavovaly vše, co se mohlo hodit vojákům i koním. Bída dostupovala svého vrcholu. Ani úřady nezasahovaly. Nemohly zasáhnout, neboť kraj se hemžil potulujícími se zde vojenskými houfy. Proti nim příliš nepomáhaly ani oddíly zemské milice, které byly vytvořeny z místních hajných a myslivců.

Hlad kosil poddané nejprve po desítkách, pak po stovkách, ba i tisících. Čím více krajina stoupala z labské úrodné roviny do pahorkatin, tím hůře bylo. A u nás se snad nejhůře vedlo lidem v Habřině. Na pokraji Habřiny ve schýlené doškové chaloupce žila tou dobou, spíše však živořila, babička se dvěma vnuky. Babka byla malinká a hubená, ale velice houževnatá. Nic jiného jí ani nezbývalo. Vždyť závěr jejího života byl doslova přetěžký. Její dcera se před lety provdala šťastně. Sice za místního chudáka, ale zároveň za člověka, který ji měl rád a uměl vzít za každou práci, jež se mu v okolí naskytla. Narodila se jim dvojčata, kluci jako malovánky.

Pak však na muže v lese spadl strom při kácení tak nešťastně, že do dvou dnů skonal. Mladá vdova se utrápila. Do tří měsíců ho následovala na malý hřbitůvek u kostelíka svatého Václava.

Ještě, že klukům zůstala babička. Dokud žili v pokojných dobách, ještě to jakžtakž šlo. Starala se o trochu té drůbeže, podělkovala u sedláků. Horší to bylo nyní. Klukům šlo na dvanáctý rok, potřebovali jíst, hodně jíst, ale kde nic tu nic. Jednou, bylo to k jaru, a jaro je v době hladomoru vždy tím nejhorším obdobím, se kluci vrátili s blížícím se večerem domů. Upatlaní snad více než kdy jindy. Když na ně babka vylila na dvoře u studny pár věder vody, počala se zabývat jejich zmazaným oděvem. Byl dnes jakýsi jakoby zabílený. Chudákovi babce ta barva - a jak by také ne - připomněla mouku. Báječnou bělostnou chutnou mouku, jakou již drahný čas ani koutkem oka nezahlédla. Ale nejen to. Vzpomněla si přitom i na dávná vyprávění své babičky, která je znala zase od svých předků. Prý někdy v prastarých časech, snad v dobách, kdy ještě v okolí Chloumku žil kmen Charvátů, v době hladomoru přidávali místní lidé do chlebové mouky i bělavou hlínu, kterou nacházeli kdesi pod Chloumkem, aby se nasytili. A to bez újmy na zdraví. Kdeže to vlastně dnes kluci lítali? Z tohohle konce Habřiny měli vždycky nejblíže k Prašivce. Uhodila na ně. Samozřejmě že se toulali celý den právě tam.

A babička se dlouho nerozmýšlela. Ani nemohla. Vydala se s nastávajícím večerem, dokud jí ještě vůbec nohy nesly, šouravě k místům, o nichž jí vnuci řekli. Hlad ji poháněl. Když se, takřka již za tmy, vracela s naplněným proutěným košíkem domů, obklopila ji náhle skupina pruských vojáků. Nerozuměla jejich hrdelní řeči, pochopila však, že chtějí vidět, co nese. Ukázala jim to. Jen se hlučně zachechtali, na místě otočili koně a zmizeli ve tmě. Nejprve babka zkusila sama, co to vlastně přinesla. A vskutku. Byla to "zemní mouka". A tahle "zemní mouka" zpod Chloumku přinesla pak záchranu před smrtí hladem nejen babičce a jejím vnukům, ale udržela při životě i další Habřiňáky.

A kupodivu, opravdu bez následků. Musel to uznat i tehdejší hejtman kraje Hradeckého rytíř Karel Bienenberg z Bienberka. Nevěřil svým očím, ale potvrdil, že bílá hlína podobná staré mouce a nacházející se pod mytickým Chloumkem pomohla chudým z Habřiny víc než všichni mocní a všechny úřady té doby.

I dnes můžeme brzy na jaře onu zázračnou jedlou hlínu spatřit. Stačí, když se podíváme z vrcholu Prašivky směrem k Rožnovu a Neznášovu, nebo blíže k opuštěnému mlýnu Skořípka na potoku Jordán. Svou šedavou barvou je i dnes ta hlína nápadná. Dlouho však z ní již nikdo chléb nepekl. A buďme rádi, že je tomu tak.