Černý jezdec

Jednoho večera se braný již chystal zavřít městskou bránu, když najednou zaslechl od náměstí cval koně a branou proletěl jezdec na černém koni. Dlouhý černý plášť za cizincem jen plápolal. Div, že braného neporazil. Jezdec se pustil cvalem přes luka, ale brzy se zarazil. Cesta se mu v šeru pomalu ztrácela. Naštěstí zahlédl staršího muže, který šel směrem k Mařaticím. Zeptal se ho na cestu k Jarošovu. Neznámý muž mu radil, aby jel úbočím kopců, protože po nedávném dešti ještě voda v lukách neopadla. Jezdec však jeho rady nedbal. Jel svou cestou dál. Najednou však jeho kůň zpomalil a nakonec se zastavil úplně. Pod kopyty necítil pevnou půdu. Marně jezdec koně pobízel, marně cukal uzdou. Kůň se do rozbředlé půdy bořil víc a víc. Pozdním večerem se neslo jen úzkostné volání o pomoc. Kolem bylo však pusto, prázdno. Nikdo jej neslyšel. Jezdec i kůň se pozvolna propadali, až navěky zmizeli v bažině. Od té doby bylo prý v lukách mezi Uherským Hradištěm a Mařaticemi vidět ducha utonulého jezdce, jak se prohání na svém koni a každých sto let ode dne, kdy tady zahynul, bylo slyšet volání o pomoc.