O vřesové studánce a její zázračné vodě

Vřesová studánka pod Červenou horou (1 333 m), nachází se 3,5 km SZ od Červenohorského sedla pod značenou trasou. Lokalita je situována do blízkosti historické zemské hranice mezi Moravou a Slezskem. Hranice je dodnes vymezena opracovanými kameny, které jsou na slezské straně označeny vysekanými písmeny BB. Je to značka Vratislavského arcibiskupství (latinsky BISTUM BRESLAU).

Podle pověsti objevil Vřesovou studánku zdejší lesník při pronásledování zraněného jelena. Jelen, když se napil vody ze studánky se uzdravil a zmizel lovci z očí. O tom je tato pověst:

Jitřní mlha se rozplývala mezi sosnami na horských sedlech a oblaka spěchala po obloze, když krajinou zazněl výstřel. To lesník, celou noc číhající na vysokou, spatřil až na rozednění u osamělého stromu na lesním svahu statného jelena s mocným parožím. Pečlivě zamířil a střelil. Ale nevedlo se mu, jak by si přál. Ačkoliv si byl jist, že zasáhl, jelena neskolil. Ten se divoce vzepjal a dal se na útěk. Lesníkovi nezbývalo, než postřelený kus dohledat. Namáhavě stoupal do svahu, prodíral se houštinami a pečlivě se rozhlížel po kapkách krve na lístcích brusinkových kříčků, jak jelen značil cestu na útěku. Ale i kdyby si hned paty utloukl a nohy obrousil, jelena ani nezahlédl. Už by se vzdal marného pronásledování, protože zašel hluboko do lesů, kde ještě nikdy nebyl, když tu náhle jelena spatřil. Vlekl se těžce, obtížně, a stále namáhavěji přelézal koryta povyschlých potoků a přeskakoval silné kořeny prastarých stromů. Lesník se zaradoval, věděl, že teď už mu paroháč neunikne. S novou chutí se rozběhl za jelenem. Avšak také jelen ho pozoroval a posledními silami se snažil svému pronásledovateli uprchnout. Na chvíli se mu vskutku podařilo uniknout lesníkovi z dohledu. Lesník už nedbal opatrnosti, také se nezdržoval vyhledáváním stop a dral se rovnou kupředu směrem, kterým jelen zmizel. Byl přesvědčen, že zvíře nemůže být daleko. Pojednou stanul na malé mýtině, ze které tryskal pramen, a s údivem přizíral, jak zchvácený jelen z pramene pije. Byl to opravdu nádherný kus, a čím déle pil, jako by ještě mohutněl, potřásal mocným parožím, netrpělivě hrábl kopytem a nakonc pozvedl mohutnou šíji a silně zatroubil, až se to rozlehlo lesy a hory vracely znásobenou ozvěnu. Potom vyrazil s novými silami, čerstvý a svěží a ladnými skoky zmizel mezi stromy. Lesník stál, jako kdyby do něho hrom uhodil. Když se konečně probral, vyčítal si, že nestrhl z ramene ručnici a raněné zvíře nedorazil. Jenže jelen, jakmile se napil vody z pramene, jako by zázračně ožil. Už nebylo ani známky po střele, která ho jistojistě zasáhla! Tu si lesník řekl, že nic se na tomto světě neděje bez příčiny a ani bylina se bez větru nepohne, a když mu jelen ušel, že alespoň sám okusí té zázračné vody. Sešel k mělkému prameni, přiklekl a nabral chaldivou vodu do obou dlaní. Voněla lesem a chutnala znamenitě. Hned po prvních doušcích lesník pocítil, jak se do jeho znaveného těla vrací síla, jako by mu čerstvé krve nalil do žil. Když později postihla lesníka zlá oční choroba, věděl už, co má udělat: šel ke studánce a její voda mu skutečně oči vyléčila.