Polední duch v hradním archivu

Novohradský archiv se nachází v přední (severovýchodní) věži hradu, která byla postavena již v počátcích existence hradu, aby strážila bránu obrácenou směrem do města.

V osmnáctém století bylo k věži přistavěno další patro a byl zde umístěn archiv, který shromažďoval jak veškeré významné písemnosti, jež obdrželi majitelé panství Buquoyové od panovníků, církve a dalších osob, tak i veškeré další dokumenty, vztahující se k obcím, městům, jakož i hospodářské činnosti na buquoyském panství. Navíc tu byly uloženy nejcennější rodové památky majitelů, takže věž byla od samého počátku velmi dobře zajištěna několikerými železnými dveřmi.

Již od devatenáctého století byl novohradský archiv vyhlášený mezi badateli, však ho také vzorně uspořádal archivář Arnold, svobodný pán Eimke. Kdo kdy bádal mezi zaprášenými svědky dob minulých, jistě potvrdí, jak čas při takové práci rychle letí, že pak často člověk zapomene i třeba na jídlo. To se přihodilo i mladému úředníkovi, jenž v archivu bádal někdy na konci devatenáctého století. Blížil se čas oběda, ale on byl zabrán do zajímavých archiválií. Protože se v poledne celý hrad téměř vylidnil, ženatí zaměstnanci pospíchali na oběd domů, svobodní pak do Rezidence, kde se nacházely největší úřady a také kuchyně, velmi pečlivě se v archivu zamkl. Byly zde přece také velmi cenné rodové památky vrchnosti a hrozilo nebezpečí, že by se jich mohl někdo po čas oběda zmocnit.

Toho dne bylo hradní nádvoří rozpálené letním poledním sluncem, ale v archivu v silných hradních zdech byl příjemný chládek. Badatel ještě zaslechl povyk mladých adjunktů z lesního úřadu, kteří pospíchali na oběd, když z věže kostela sv. Petra a Pavla odbilo poledne. Na hradě se pak rozhostil naprostý klid. V tom úředníka upoutalo bouchnutí těžkých kovaných dveří v přízemí věže. Slezl z žebříku opřeného o jednu z archivních polic a šel se podívat, kdo že se to do archivu v čase oběda dobývá. Nikde nikdo však nebyl, vše bylo zamčené. Sotva se ale vrátil zpět, pečlivě zamčené dveře bouchly znovu a vrzání schodů prozrazovalo, že někdo jde do patra věže s archivem. Badatel ztuhl strachy. Kroky, jako by někdo kráčel v botách s železnou podrážkou a ostruhami, se však nezastavily na schodech, ale pokračovaly zvonivě po cihlové dlažbě ke dveřím archivu. Krve by se v badateli nedořezal, když klika dveří začala pomalu klesat. Dveře se však neotevřely. Ještě mnoho minut zůstal badatel v tichém oněmění, než se dovážil vyhlédnout na chodbu za dveře. Nikoho tam však již nenašel. Když se vrátili další úředníci z oběda, přijali vyprávění s veselým pokyvováním hlavou, nicméně pro příště zůstával archiv pro jistotu v poledne vždy prázdný.

Na konci druhé světové války novohradské archiválie poničili vojáci, ukradli též několik cennějších rodových památek. Po té byly všechny písemnosti převezeny z novohradského archivu do Třeboně, kde jsou soustředěny veškeré šlechtické archiválie z jižních Čech, nicméně část rodových pamětihodností na novohradském hradě zůstala a je stále k vidění v původních prostorách archivu. S určitým rizikem i v poledne.