Bloudění mimo prostor a čas

K okolí zaniklé obce Vitín se váže i relativně mladá pověst, kterou v různých obměnách vypráví místní trampové. Jádro pověsti spočívá v tom, že se na jedné ze starých neznačených stezek vedoucích z labského údolí k opuštěným ruinám dějí podivné věci s časem a prostorem. Mezi časté případy patří pocit uvíznutí v jakési časové kapse, v níž zavládne nepřirozené ticho a běžné procesy reality se buď úplně zastaví, nebo se alespoň odehrávají významně pomaleji, než bývá zvykem. Prý se tak cesta z obvyklých čtyřiceti minut může natáhnout až na čtyři hodiny, přičemž nestandardní plynutí času může být výjimečně doprovázeno vidinami siluet původních vitínských obyvatel, kteří naléhavě gestikulují a němými ústy se snaží poutníkovi cosi důležitého sdělit.

Vypráví se i o podivných přírodních jevech, během nichž se začnou kmeny padlých stromů spojovat do různých nepravděpodobných obrazců s neznámým významem, rokle s potokem začne lákat k náhlému pádu a stromy padlé přes cestu jako by ožily a bránily v dalším putování.

Exaktněji založení trampové tyto jevy zdůvodňují kvantovou fyzikou, jiní tyto prapodivné události vykládají jako iniciační zkoušku, již jim připravili duchové místní krajiny. Ať je to tak, či onak, zážitky místních trampů potvrzuje i vyprávění trampského pamětníka přezdívaného Medvěd, jehož doupě vybavené karimatkami můžeme dodnes nalézt v jednom ze sklepů na vitínské návsi. Tato událost se prý odehrála někdy v polovině sedmdesátých let minulého století.

Medvěd si to vykračoval po jedné z mnoha lesáckých cest vzhůru do kopců a občas upil z lahve Staré myslivecké, kterou si vzal na osvěžení těla i ducha. Cesta se mu však po několika hodinách začala zdát podezřele dlouhá. V okamžiku, když se doplahočil na hřeben, padlo na místní lesy mlhavé šero, takže skoro neviděl na krok. V tu chvíli ale zaslechl štěkot psů a zvuk lidských hlasů, za nimiž se vydal po sotva znatelné stezce. Ze tmy na něj svítila okna chalup a po krátké chvíli došel na náves vesnice, kterou nepoznával. Říkal si, že asi překročil bludný kořen a zabloudil do Milířska nebo Rytířova. Všiml si kapličky na břehu malého rybníka, u něhož stála drobná babička. Ta mu v ausigerském nářečí povídá: „Kde se tu bereš, synku?" Udivený Medvěd, který byl po matce sudeťák, a tak jej německý přízvuk babičky nepřekvapil, odpověděl: „Zabloudil jsem po cestě od Labe do Vitína. Bylo by možné tu někde přenocovat?" Babička ukázala na nedalekou stodolu a řekla mu, že může přespat na seníku. Potom sáhla do kapsáře své široké sukně a podala mu jablko. Medvěd si ve stodole rozbalil spacák a usnul jako dřevo. Ráno se ale místo na voňavém seně probudil mezi zřícenými zdmi jednoho z domů zaniklé vsi Vitín. Usoudil, že to byl včera asi jenom divný sen, zapříčiněný lokální lihovinou s lidskou tváří. Pak ale sáhl do kapsy a v ní našel jablko, které mu včera zde na návsi dala ta milá německá stařenka.