Dvojčata

Bylo něco málo po jedenácté hodině, když před hospodu v Lesné vyvlekli mladého Cyrila, narazili mu na hlavu klobouk a postrkovali ho k cestě, co vedla do Boletic.

„A ne abys šel přes Lesní mlýn!" volal za ním děda z Heřmanova, „jsou tam rusalky!"

Když se Cyril dostal do údolí, na kraji březového hájku se zastavil a vyjeveně se rozhlížel. Před ním stál mlýn a z vody mlýnského rybníka na břeh vystupovala luzná zjevení: kolem bledých tváří s uhrančivýma očima jim povívaly dlouhé sivé vlasy, protkané leknínovými květy, a vzdušná tílka, štíhlá a vláčná jak vodní rostliny se jim v měsíčním svitu třpytila jako křídla vážek.

Dvě nejkrásnější rusalky se usmívají a kynou mu bílýma ručkama, aby šel blíž.

„Oho!" vykřikl Cyril a pevně se přidržel jedné břízky. „Snad si nemyslíte, že vám naletím?" V tom okamžiku měsíc zhasl, mámivé zjevy zmizely, zmizel i mlýn s rybníkem a Cyril stál na pusté vozovce, co vedla do Boletic.

„Dobře jsi udělal, že ses chytil břízky, chlapče," říkali, když vypravoval, co se mu stalo. „Povídá se, že v břízách jsou zaklety rusalky, které se zamilovaly do člověka, a když se jich někdo přidrží, jejich sestry už na něj nemohou. Ale i tak, buď opatrný! Jsou to hanebnice hanebné a takové, jako jsi ty, utáhnou na cezené nudli!"

Za nějaký čas pozvali Cyrila do Malé Veleně na veselku, šel, jedl a pil jako nezavřený, ale do tance se mu dvakrát nechtělo. Po půlnoci se otevřely dveře a na prahu hospody stály dvě dívčiny, podobné si jako vejce vejci a hezounké, jako by je z vosku vyloupl. Cyril na nich mohl oči nechat, i když nevěděl, které z dvojčat se mu vlastně líbí víc: obě měly plavé vlasy podvázané lesklou pentlí, bledězelené sukničky bohatě nařasené a za výstřihem kytičku sladce vonící. Za chviličku byly dívky v kole: tančily radost pohledět a šly z ruky do ruky. Vyptávali se jich, odkudže jsou a jak to, že je tu o muzice ještě nikdy neviděli, ale nebyla s nimi kloudná řeč: pýřily se, očima kroutily a hleděly si jenom tance.

Tu si Cyril všiml, že se po něm neustále ohlížejí: krev se mu v žilách rozproudila, popadl svůj džbánek, rychle dopil a dral se za krasotinkami. Ale než se k nim dostal, byly pryč.

Dohonil je až za zvonici, popadl je kolem pasu a že prý půjde s nimi.

Panenky se jen zachichotaly, přivinuly se k němu a všichni vykročili. Když se ocitli na Svaté louce, Cyril se zastavil: šlapal sice pěkně zvysoka, ale tohleto se mu přece jenom nezdálo:

„Co tady? Kdepak vlastně bydlíte?" ptal se. „Už blizoučko, Cyrile!" zasmály se zvonivě, „jen pojd'!" Hm, blizoučko... a má váš tatík dobré spaní?" „Doma jsou jenom sestry," zašeptaly mu slad'ounce do ucha, vzaly ho za ruce a běžely k nízkým bezinkám, které rostly na břehu Ploučnice, a začaly lámat větvičky.

„Nač to?" divil se Cyril.

„To jsou naše klíče, víš?" řekla jedna plavovláska, ovinula Cyrilovi ruce kolem šíje a něžně ho políbila:„Půjdeš s námi?" Cyrila rozrazilo horko: „Třeba do pekla!"

Tu se obě dívčiny naklonily nad hladinou Ploučnice, šlehly bezinkami do vody, řeka se rozestoupila, objevily se stříbrné schody a kolkolem se rozžehla veliká zelená světla.

Marně se ráno sháněli po Cyrilovi z Boletic. Teprve po poledni ho našli pod Svatou loukou, jeho bezduché tělo bylo zapleteno v hustém rákosí.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?