Malí Košíř – zakopaný veliký kotel plný stříbrných a zlatých dukátů

Na Malém Kosíři který je asi 0,5 km jihozápadně od obce Slatinice na Hané. — (potom tam udělali kamenný lom) — prý ležel v zemi zakopaný veliký kotel, až po okraj plný stříbrných a zlatých dukátů. Jednou za rok, vždycky o pašijích, kotel vystupoval pomalu, kousek po kousku, na povrch země a stříbrné a zlaté peníze hlasitě zvonily. Říkalo se, že kdo by v tu dobu pohnul kotlem z jeho místa, dostal by celý po­klad. Ale nesmí promluvit ani slovo, jinak se poklad ztratí. To bohatství nedalo moc lidem spát. Jak by taky! v Slatinické pastoušce bydlel s starý Kobliha se svou ženou. Jednou se vypravili, že se pokusí peníze dostat. Počkali, až zase přijde Velký pátek, a ráno ještě za šera se vydali z domova, aby je nikdo neviděl. „Ale to si pamatuj,“ připomínal Kobliha ženě, „od této chvíle ani slovo, děj se co děj.“ Když se škrabali nahoru na kopec, už v půli cesty zaslechli jasný cinkot. To zvonily zlaťáky a stříbrňáky, jak kdyby zvonky hrály. Šli po hlase, až přišli na to místo. Hned je poznali: před nimi byla čerstvě otevřená díra a z ní vycházela jasná záře a nesl se odtud cinkot dukátů. Kobliha se na ženu potichu usmál a ukazoval jí, aby mlčela. Stoupli si každý z jedné strany, v rukou drželi dřevěné hole, to aby kotel podlo­žili, až se ukáže nad zemí. Co tak čekají, najednou slyší nějaké rachocení a výskot. Podívají se — od Slatinic jede přímo k nim svatební průvod, kočáry táhnou ověnčené a bujné koně. Nevěsta byla celá v bílém a její závoj vlál několik stop za kočárem, ženich měl na sobě vyšívaný hanácký kroj a tulil se k nevěstě. Svatebčané na Koblihový vesele pokřikovali, mávali šátky a zvali je na svajbu: „Pojeďte s námi, pojeďte!“ Na konci průvodu se hnal houf rozjařených ženských, ty se hned roz­běhly za Koblihovými a mermomocí je chtěly vzít s sebou na svatbu. Starý Kobliha kýval na ženu očima a oba stáli na místě jakoby nic, ničeho si nevšímali. Průvod se ztratil, jen zdálky se ještě chvíli ozývalo rachocení kol a výskání žen. Vtom, kde se vzal tu se vzal, objevil se na cestě třínohý kozel a na něm seděl černý chlapík, na hlavě růžky — sám čert! Chvíli se na ně upřeně díval, kroutil velikánskýma očima a skřípal zuby. Pak se zeptal zpěvavě a huhňavým hlasem: „Jela tudy svajba? Je daleko?“ Koblihová už měla na jazyku odpověď, ale starý Kobliha do ní drcl ramenem, aby mlčela. Když se čert nemohl dočkat odpovědi, začal se na kozlu kolébat sem a tam a zase huhňavě prozpěvoval: „Však já je dohoním, však já je dohoním.“ Ti dva mehli co dělat, aby zadrželi smích. A čert se ptal znovu: „Jela tudy svajba? Je daleko?“ Vtom se už objevil okraj kotle na povrchu země a jasný třpyt zlaťáků a stříbrňáků ozářil celý vrcholek Košíře. Starý Kobliha podepřel svým heverem kotel a kýval na ženu, ať to udělá jako on. Ale milý čert se zatím přikolébal až k staré Koblihové, kroutil se a točil na svém třínohém kozlisku a huhňavě prozpěvoval: „Však já je dohoním, však já je dohoním.“ Starý Kobliha už se opíral o kotel a pomalu jej zvedal. Ale žena se nemohla udržet, obrátila se a odsekla:„Čerta je dohoníš!“ Vtom se to stalo. Země zahřměla, jako by se celý kopec hroutil, zvedl se prudký vítr a rozmilý kotel s dukáty se s rachotem propadl do země.Bylo po všem! Už to bohatství skoro měli a pro jediné slůvko je pozbyli. Však to starý Kobliha své ženě nikdy neodpustil.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?