Vílí dům

Blízko Sovince je v lesích kopec s vápencovým skaliskem, jemuž se říká Vílí dům. V jeho okolí se časem dějí podivné věci, zejména noční dobou, proto se tomu místu lidé vyhýbají.

Jednou tam pod skalou sbírala roští chudá stařenka ze Sovince. Když si je svazovala do otepi a chystala se už domů, spatřila najednou na skalisku skrčené děcko s velikánskou hlavou. Tak asi tříleté jí připadalo. Třáslo se chuděrka zimou a zachumlávalo se do chatrných hábů, co na sobě mělo. Hlavu si opíralo o kolínka.

Bylo stařence děcka líto, divila se, kde se tu samo bere, jde k němu, hladí je a vyptává se ho, čí je. Ale děcko ani muk, jen pokňourávalo zimou. I vzala je stařenka do náručí a zanesla je domů.

Ve světnici honem vysadila zimomřivého nalezenečka na pec, aby se tam trochu ohřál, a ohlížela se po troše jídla pro něho. Co tak šamořila okolo kamen, najednou se ozvalo venku: - Hilare! Hilare!

A milí braši, do stařenky jako by hrom udeřil. Jak taky ne! Sotvaže děcko zaslechlo volání, vyskočilo jako srnec, hup s pece dolů, zařehonilo se jako hříbě a totam.

Byl to šotek z Vílího domu.

Jednou zas - bylo to v čas, kdy dozrává obilí - šli tam dva sousedé ze Sovince na noc hlídat úrodu před lesní zvěří. Měli pole zrovna u lesa, sedli si tedy s ručnicemi do příkopu, dělíce od sebe pole a revír.

Byla krásná tichá noc, nikde se ani lísteček nehnul. Sousedé musili nacpávat dýmku za dýmkou a vykládat si, jinak by byli usnuli.

Vtom právě někde odtroubil ponocný jedenáctou - najednou taková vichřice, až se stromy ohýbaly, a rachot, jako by se skály bořily. Sousedi se přikrčili jako zajíci do brázdy, ani nedutali.

Za malou chvíli se zase všecko ztišilo a muži honem zapalovali dýmky, které jim byly vyhasly. Ale nezapálili. Náhle se znova strhlo hrozné povětří a mužům se zdálo, že se do lesa valí jakási strašná obluda. Zase se stromy ohýbaly a zase ten hrozný rachot. Už už to přestávalo, když se najednou z blízké lesní cesty ozval dusot koňských kopyt. Jako by se tudy hnala setnina husarů.

No, co je moc, to je moc! Teď už to sousedé déle nevydrželi, popadli ručnice a upalovali, co jim nohy stačily. Víckrát by je tam byl v noci nikdo ani za živého Boha nedostal.

Takové věci umějí duchové z Vílího domu.

Co je na pověsti Vílí dům (Sovinec) (ne)pravdivého?

Ono místo nedaleko Sovince opravdu existuje a kdokoliv ho může navštívit. Sám se tak může přesvědčit, zda tam opravdu straší a zda by při nějakém nočním ponocování na tajuplném místě opravdu uviděl něco nadpřirozeného.

Hrad Sovinec založili bratři Vok a Pavel z rodu Hrutoviců, později pánů ze Sovince, asi v roce 1334.