O Bílé paní vrbenské

V dávných dobách vládl nad Moravou jeden císař Ferdinand II, proti němu se vzbouřili i šlechtici a nechtěli ho uznávat za svého krále. Dva bratři, Hynek a Hanuš z Vrbna, je vedli a dali se s císařem do války. Císař měl však více peněz a za ty si koupil celou armádu vojáků. Vojnu vyhrál a začal ty vzbouřence chytat a trestat.

Pan Hynek z Vrbna utekl, ale jeho bratra Hanuše dostali a zavezli ho na hrad Špilberk, kde mu usekli hlavu. Jeho vdově nechali z celého velkého majetku jediný jeden hrad v lesích nad Vrbnem, který se jmenoval Fürstenwalde. A tam žila deset let s malou Helenkou, děvčátkem- pohrobečkem, které se narodilo až po otcově smrti. Když Helence maminka zemřela, zůstalo děvčátko na starém hradě samo jen se starou tetou, která ji vychovávala. Ta často vyprávěla Helence o jejím statečném otci a živila v ní od malička nenávist ke zlému císaři, který dal Hanuše z Vrbna popravit. Však ještě nebyl všem dnům konec. Strýc Hynek jim psával z Uher, kam oni jiní Hanušovi známí utekli, aby jen čekali, že ještě přijde čas a císař bude ze země utíkat jako kdysi oni. Ale nedočkali se. Když vtrhli do země Švédové, ukázala se sice naděje, že se přece jen všechno k dobrému obrátí, ale zůstalo jen při naději.

Švédští rejtaři tehdy obsadili město Vrbno, a že byli s horníky jedné víry, dobře si navzájem rozuměli. Dobyli také Bruntál, ale hrad za Vrbnem drželi císařští vojáci stále pevně v rukou a nechtěli se Švédům vzdát. Jakmile chtěli Švédové na hrad střílet z těžkých tarasnic, císařský velitel jim dal vzkázat, že mají na hradě jako záruku dvě ženské, Helenku a její tetu, a začnou-li Švédi šturmovat, že je dá – ty ženské – bez milosti pověsit. Švédský obrist byl kavalír a nechtěl mít na svědomí smrt nevinných žen. A proto nedobýval hrad násilím. Dostal se tam však v přestrojení za horníka a brzy se domluvil s Helenkou, které se zalíbil, jak by to šlo dobýt hrad bez prolévání krve. To léto docházelo Helence právě dvacet roků. I vyprosila si na císařských vojácích, kteří ji hlídali, aby směla oslavit své dvacáté narozeniny velkou hostinou. Svolili beze všeho – kdo by odepřel pěknému děvčeti – a byla velká hostina. Jídla a pití tolik, že císařští oficíři i vojáci leželi brzy zmoženi na zemi. A právě na tu chvíli Helenka čekala. Vytratila se z hodovní síně a utíkala, co jí nožky stačily, na nejvyšší hradní věž a zamávala bílým šátkem tam odtud směrem k Vrbnu. To bylo smluvené znamení pro jejího důstojníka, aby se svými muži přitáhl pod hrad. Sama Helenka jim klíčem otevřela branku a tajnou podzemní chodbou je vpustila do hradu. To bylo radostné uvítání! Než se císařští vojáci stačili probrat z opilosti, měli na rukou pouta a hrad byl v moci Švédů. Škoda, přeškoda, že radost mladých lidí neměla dlouhého trvání. Ještě v červnu toho roku sem totiž přitáhlo ohromné císařské vojsko. Strhla se strašná bitva a ten švédský obrist v ní padl, třebaže všichni vrbenští horníci Švédům pomáhali. Když se hnali vítězní vojáci do hradu, Helenka před nimi utíkala až do věže, kde byly uloženy sudy se střelným prachem. Už, už vylamovali císařští vojáci dveře a hnali se po děvčeti, které stále ustupovalo až ke zdi prachárny, v bílých šatečkách, s vytřeštěnýma očima a s hořící loučí v ruce. Když už neměla Helenka kam ustoupit, vhodila zapálenou pochodeň do sudu s prachem a v ten okamžik vyletěl celý hrad i s ní, ale také se surovými vojáky, do povětří. Od té doby vídali lidé Helenku v bílých šatech a s hořící pochodní běhat po louce pod zříceninami a s pláčem hledat svého zabitého milého. Jiným se zase zjevovala v podobě otýpky sena, která ohněm hořela, ale neshořela, a létala po lese.