Studna Zlatá trumpeta

Nedaleko Toužimi, tam co je Lhotský les, ležela kdysi vesnice, kterou zničila válka a později, v době míru, zarostla trávou, žitem a stromy. Jen malá kaplička a studna dokládají, kde stála ta vesnice, kterou zničili a vydrancovali Švédové. Ti měli ve svých řadách trubače, který měl zlatou trubku na níž dokázal překrásně hrát. Přes všechno nepřátelství si trubač svou krásnou hrou na trubku získal srdce jedné ze zdejších dívek. Když se o tom dozvěděli vojáci z jeho pluku, začali mu krásnou dívku závidět. Jednou si na něj počíhali blízko kaple. Když trubač zpozoroval ty, jež jej chtěli přepadnout, chtěl jim bleskurychle uniknout. Svého šimla proto hnal tam, kde je dnes studna, ale tehdy tam byl močál. Kůň i s jezdcem se v tom močálu utopili a s nimi i zlatá trumpeta, která při tom smutně zněla. Kůň ani jezdec se ze tmy již neozvali, jen ta zlatá trumpeta, která přivolala spoustu lidí. Později se našli někteří srdnatí muži, kteří chtěli trumpetu vyzvednout. Nejdříve vybrali vodu ze studny a potom kopali hluboko a široko kolem ní, aby našli trumpetu. A skutečně, najednou ji zahlédli jak tam leží. Před tím, než stačil někdo z nich po ní sáhnout, spustil se velký rachot a šachta, kterou tak pracně hloubili se opět naplnila zeminou. Od té doby se nikdo víc nepokoušel zlatou trumpetu hledat, ale když vítr žalostně kvílel, říká se ještě dnes: "Dnes zas hraje švédská trumpeta".

K této pověsti, kterou jsem převzal z vyprávění již zemřelého barona dr. Tischera mě napsal 4. listopadu 1949 toužimský starý starosta Anton Nickerl, který tehdy žil v Bindlachu u Bayreuthu, mezi jiným i toto: "...Ano, této studny využívali lidé ještě před třiceti lety. Nyní se již úplně ztratila. Tato studna byla pravděpodobně společnou studní někdejší vsi Lhoty. Padesát kroků po cestě na Poseč stojí kaple, pozůstatek této vesnice. Před osmnácti lety byla tato kaple znovu vystavěna..."